Shudbou začal syn profesora a profesorky matematiky ve čtrnácti letech. „Než si člověk udělá řidičák, je těžké se nějak uprostřed venkovské pustiny zabavit. Takže jsem se naučil hrát,“ vzpomíná Dan Snaith (29) na své mládí, kdy bydlel v zapomenuté části kanadského Ontaria.
Ve třiadvaceti letech se přestěhoval do Londýna kvůli studiu matematiky na Imperial College; jakoby mimochodem přitom vydal své debutové album Start Breaking My Heart pod uměleckou přezdívkou Manitoba. Kritika byla nadšená a fanoušci se začali sbíhat. Elektronická hudba s překvapivou melodikou, prvky popu 90. let, free jazzu i techna, navíc zaštítěná vydavatelstvím Leaf Label - velká událost nezávislé elektronické scény.
Modulární symboly a spol.
Snaith je (kromě výborného matematika) také talentovaným hudebníkem: hraje na kytaru, bicí, klávesy, flétnu, trubku i méně obvyklé, netradiční nástroje. I druhou desku Up in Flames, do které nejvýrazněji zakomponoval šedesátkovou psychedelii, natočil kompletně sám. Vyrazil i na turné, kde strávil v letech 2003-2004 většinu času. Už ne jako solitér, ale tříčlenná kapela.
Když se vrátil domů, čekalo ho jedno nemilé překvapení, a sice žaloba Richarda ,Handsome Dicka‘ Manitoby, bývalého frontmana newyorských punkerů Dictators, o copyright na umělecké jméno. „Je to, jako kdyby se soudili The Smiths s milionem lidí, kteří se v Británii jmenují John Smith...,“ komentoval to tehdy Snaith, nicméně jméno si nakonec změnil. „Caribou jsme vymysleli s jedním kamarádem, když jsme si uprostřed kanadské divočiny ulítli na LSD.“
The Milk of Human Kindness, třetí deska, jejíž název ve skutečnosti neodkazuje na Shakespearova Macbetha („Vlastně jsem to uviděl na náklaďáku s mlíkem.“), vyšla na jaře 2005, a ve stejné době dokončil doktorát na univerzitě. Jeho diplomová práce nesla název Silně konvergující Sieglovy modularní symboly. O čem by to mohlo být? Možná něco mezi elektronikou, Shakespearem a LSD.
Zatím poslední, nejlepší a také nejpřístupnější, písničkově laděná nahrávka je loňská deska s názvem Andorra. „Uvědomil jsem si, že co mám v hudbě nejradši, jsou klasické ,dojáky‘, které mě svou krásou dohánějí až k slzám. Hudba, jež nemá tenhle efekt, je blbost. Nechtěl jsem mít na desce žádné blbosti,“ obhajuje Snaith obrat k tak výrazné emocionální stránce.
Zvláštní všednost, melancholická euforie - to jsou charakteristiky melodického, barevného světa Andorry. „Představoval jsem si tu zemi jako ztracený, tajemný historický kus civilizace, kde lidé žijí v ústraní své životy plné romantiky... A opravdu to tak na první pohled působí,“ vysvětluje Snaith název desky. „Ale pak zničehonic narazíte na město, které celé vypadá jako nějaký přihlouplý letištní duty-free shop. Moje Andorra - vymyšlená idealizovaná země - se stala domovem všech romantiků, kteří se vyskytují na mém albu.“ Tedy Sandy, Niobe, Desiree, Eli i Irene... Přičemž ale v pozadí nezůstávají „nejmenné“ After Hours nebo skvělý duet She’s the One s Jeremy Greenspanem z Junior Boys.
Jestlipak Caribou ovládá živé koncerty tak dobře jako noty a čísla? To se publikum pražského Paláce Akropolis dozví už v pondělí. A i kdyby to náhodou nevyšlo podle představ, deska, kterou přesvědčil, zůstane na svém místě.
***
HODNOCENÍ LN ****
Caribou: Andorra
Merge / City Slang 2008
