Ještě před včerejškem se někteří američtí komentátoři ptali, jestli se John McCain nezbláznil. Vybrat si za viceprezidentku novopečenou guvernérku Aljašky, nedotčenou velkou politikou? Možná nadchne republikánské aktivisty, ale je tohle zodpovědný přístup k vládnutí?
Pak přišel její první velký projev a předpokládaný pád na ústa se nekonal. O tom, jak efektivní její vystoupení bylo, svědčí první reakce z Obamova tábora: upozornili, že si Palinová projev nepsala sama. To už ovšem dnes opravdu nikoho nešokuje.
Jenže – co to je dobře přednést projev? Kdyby záleželo jen na tom, měli by asi republikáni nominovat bývalého senátora Freda Thompsona, nám známého spíš z filmů Hon na ponorku a Smrtonosná past 2. Ale jeho kampaň naprosto zkrachovala.
Téma Palinové není nikterak originální: hlásí se k tomu, že není příslušnicí washingtonských elit a jejich názory ji nezajímají. Ona reprezentuje tzv. skutečnou Ameriku. A to jí mohou politici všech stran jen tiše závidět, protože tahle životní story, kterou by si rád přivlastnil každý z nich, je v jejím případě výjimečně pravdivá. A Obamův tábor může na její nezkušenost těžko útočit, aniž by upozornil na jen o málo hlubší zkušenosti svého kandidáta.
Takže chtějí Američané od politiků zkušenost, nebo nezkušenost? Měli by se rozmyslet.
Čtěte „Sjezd republikánů...“ na str. 6
