Vztahy jsou oblastí, která je zajímavá vždy, zvlášť dnes. A tak trocha sociologických postřehů z beletrie. V právě přeloženém románu Platforma francouzského autora Michela Houellebecqa se debatuje o výhodách Thajek: „...spousta mužů se bojí moderních žen, protože chtějí hodnou manželku, která se jim bude starat o domácnost a o děti. To ve skutečnosti nikdy nezmizelo, jenom už není možné na západě něco takového přiznat; proto si berou Asiatky.“
Hlavní hrdina románu je ale čerstvě zamilovaný a tento rozhovor probíhá právě s jeho novým objevem, s Valérií, kterou samozřejmě označí za výjimku: „Valérie, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by uměl milovat jako ty; to, co prožívám od včerejšího večera, je téměř neuvěřitelné.“
Jenže Valérii samozřejmě také musí vysvětlit, proč dosud žil tak... řekněme, neuspořádaně: „Dneska je opravdu vzácné, aby žena cítila rozkoš a chtěla rozkoš dávat. Sbalit neznámou ženskou a vyspat se s ní je dneska hlavně zdrojem nepříjemností a problémů. Když uvážíš, kolik nudných řečí je třeba k tomu, aby chlap dostal holku do postele, kde se z ní většinou vyklube žalostná milenka, schopná do něj akorát hustit svoje problémy a mluvit o svejch bejvalejch, přičemž v něm mezi řečí vzbudí pocit, že není až tak úplně na úrovni, a ještě s ní pak bude nevyhnutelně muset vydržet aspoň do rána, tak se dá celkem pochopit, že si místo hromady starostí radši připlatí. Jakmile muži dosáhnou určitého věku a zkušeností, tak se lásce vyhýbají; připadá jim jednodušší zajít za děvkama.“
Tak co, holky a kluci, má to něco společného s vaším životem? Trefil se Michel Houellebecq, nebo jde o zoufalý výkřik světem zklamaného moralisty? Žijete zcela odlišně, případně takto svůj život vidět nechcete?
Ještě se přece lidé žení a vdávají, ještě vdavek chtivé dívky instalují hochy do funkce přítele či snoubence, ještě spolu kluci a holky chodí. Ještě se někdo cítí šťastný, ještě se někdo necítí osamělý. Ještě si holky s kluky v posteli spokojeně vyprávějí o tom, že tamta je už hodně zoufalá, protože tři roky nikoho neměla, nebo že tamten je ženatý, má malé děti, a přesto se honí za každou sukní.
V závěru románu hlavní hrdina říká: „Až do konce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš ohromné pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
