Průzkum, který se mi v posledních týdnech přihodil jaksi sám od sebe, mi ukázal skrze hudbu zase něco, co jsem zatím jen matně tušil. Odborná studia pop-music mají zvláštní pojmy a kolonky na nehudební složky muzikantského díla. Když jsem se na berlínských bleších trzích a v antikvariátech probíral obaly německých popových gramodesek, pochopil jsem, že silná zpráva může přijít, aniž bychom slyšeli z alb jediný tón.
Vinylů ze šedesátých až osmdesátých let se v Německu dnes prodává moře. Někteří stánkaři doufají, že se za pár centů zbaví aspoň trošky z obřích, těžkých krabic, vláčených z trhu na trh. Jinde překupníci s vyšponovanými cenami trpělivě čekají na sběratele a blázny, kteří touží po východoněmeckých politických albech se zaťatou pěstí na obalu.
Zajímavé je, že v regálech se mísí produkce z východního a západního Německa, přičemž je často na první pohled nerozpoznatelné, odkud album přichází. Ani Berlínská zeď nerozbila jednotu knírů, kalhot do zvonu a hlavně roztančeného optimismu, kterým chtěl přehlušit jakési temnější nálady sedmdesátých let svorně Východ i Západ. Člením si ty své poklady (ano, zakoupil jsem jich zatím zhruba šedesát) do kapitol. Jedním je dobový mor hitparád: různí vydavatelé neustále prodávali přehled čehosi nejprodávanějšího, z mezinárodních interpretů tu zhusta figuruje Karel Gott, falešný Rus Ivan Rebroff v papaše a holandský chlapeček Heintje. Pokud vydavatelé dali hitparádě titul Bomby roku nebo Ohňostroj hitů, na obálce byl výbuch; je-li to Jízda 1972, pak někdo někam jede, ale najde se i Hostina, Dostihy nebo Šavlový tanec.
Zvláštní kapitolu tvoří typografická tornáda, která cítila potřebu avizovat třicet letních hitů třiceti různými typy písma. A jestliže optimismus v koňských dávkách byl společný oběma částem rozdělené Germánie, pak ta západní si směla užít jeden motiv navíc: ženy, dívky, tuny žen. Polonahých, přirozeně.
Když se dnes člověk probírá všemi těmi výstřihy, diblíky v plavkách, případně osobou prásknutou přes celý obal jednoduše nahoře bez, vidí, že se za pětatřicet let dost změnilo. Dnes by marketing mainstreamu (neboť jde o tu nejmasovější popkulturu!) asi nelákal posluchače country na dámu, která je přioděná pouze jedním koltem v oblasti podbřišku. Bylo poměrně egal, o jakou hudbu přesně jde: svůdné krásky se hodily všude, od alpských svahů (mám) po hity z tajgy (mám!) a pochopitelně vždycky to byla hudba mužských kapelníků. Od názvu Romantické noci po Nebuď tak cimprlich (výraz zimperlich jsem četl v německém originále poprvé) se tu prolíná tradice operetní koketerie s legalizací porna v západním Německu v roce 1973.
Hudebník a výtvarník Christian Marclay jednou provždy ozřejmil tenhle jev, když vedle sebe vystavil dvě skupiny obalů: jednu s portréty mužů osobností, dirigentů s ultimativní taktovkou a heroickým výrazem, vedle nich pak haldu žen ozdob, použitých anonymně, bez nejmenší souvislosti s hudbou uvnitř obalu.
Pokud všechny ty obaly jednou vystavím (rád bych se o jejich poezii, absurditu a humor rozdělil), nesmí dojít k mylnému dojmu, že se snad ušklíbám nad něčím čistě německým. Tituly z východoněmeckého labelu Amiga mi připomínají český titul V romantickém duchu, kde stojí symfonický orchestr před sídlištním panelákem. Myslím na motýlka z džínoviny, kterého má Karel Gott na albu z roku 1973. Vzpomínám si na rande vojáka se svazačkou na Petříně, jež zdobí desku z festivalu Zlatý palcát. Není sporu o tom, že máme také co nabídnout. Ale přece jen, potenciál Německa skýtá tolik překvapení! Ta zem je prostě větší.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
