Setkají-li se dva nositelé Nobelovy ceny míru, bývá to slavnostní událost. Jde přece o osobnosti, které mají světu co říci. Tím, že získaly nejprestižnější cenu, jsou i nositeli jakéhosi závazku. Tak proč přijal nobelista Obama nobelistu dalajlamu s takovými rozpaky a neoficiálně? Jestli tu někdo ztratil tvář, byl to Obama. A jestli ji ztratil právě u těch, kteří mu nejvíce fandili, může si za to sám. Proč tu nobelovku loni přebíral? Pokud ji dostal de facto za nic, jaksi „do foroty“, jeden by si myslel, že se pak bude tím více snažit, aby umlčel kritiky. Je-li však výsledkem té snahy jen neoficiální přijetí kolegy nobelisty, rozpaky těžko překousneme.
Čtrnáctý dalajlama je zajímavý člověk i zajímavý etalon. Na vztahu k němu lze poměřovat i zařazovat osobnosti. Donedávna to fungovalo tak, že levicoví liberálové se o něj ucházeli, zatímco konzervativci se svou reálpolitikou si drželi odstup. Ale to už se obrátilo. Když vyjel dalajlama do světa v roce 2007, George Bush mu oficiálně předal Kongresovou medaili. Německá kancléřka Merkelová ho přijala i za cenu roztržky ve velké koalici, když její zástupce, sociální demokrat Steinmeier, byl proti! A teď se drží zpět i liberál Obama.
Priorita Pekingu spočívá v tom, že nechce ztratit tvář. Jen proto dělá z dalajlamy orwellovskou neosobu. Reálný důvod pro to nemá. Dalajlama nežádá samostatnost Tibetu, byl pro olympijské hry v Pekingu, chce jednat s tamní komunistickou vládou. Tak co proti němu Peking má? Vlastně nic, vlastně „jen“ to, že dalajlama je žijícím symbolem nepodlehnutí diktátu, že v tomto smyslu strčí do kapsy Microsoft i Google. A jak se ukázalo včera, když Obama ustoupil pravidlům Pekingu a přijal dalajlamu jako neosobu, teď strčí do kapsy i prezidenta nejmocnější země planety.
***
Čtěte „Dalajlama v Bílém domě“ na straně 6
