Autorův pohled na obě témata se vyvíjí. Dostává-li se roku 1988 do centra Rulfovy vnímavosti „osamělost básníka“, překonávaná poezií (esej Smějící se řečník), v roce 1994 už je to „horní práh bolesti“, „děs ze zvěcnění smrti. Přerušení dialogu“ (Obyčejná smrt). Pokud jde o postavení poezie, od výlučného pojetí jako jediné oblasti, která se stará o „tajemství světa“ (1988), se autor posouvá k méně exkluzivní pozici, v níž „umění otevírá tajemství a potvrzuje jeho existenci“ (Nová vážnost, 1996), až dospívá k obratu: „básnické“, podržuje-li si nadále nezastupitelnost, prosakuje či je vystopovatelné i mimo vlastní pole poezie a umění. Kde je přítomen odkaz k tajemství světa, tam je také poezie (Večerní škola, 2006): „Vlastí poetična není jen psaná poezie, každá tvůrčí činnost je v podstatě hrou... ona hra není sama sobě účelem, v její podstatě leží touha po alespoň občasném dotyku s tím, co Octavio Paz pojmenoval jako ,druhý břeh‘.“ Nositelem smyslu se tedy stává každá „tvůrčí činnost“, nikoli již - nebo ne v oné výsadní roli „umění“; i „Einstein dbal na to, aby vzorec stejně jako první verš byl jednoduchý a krásný“.
Poetično, poetika, poezie
Posun z původní formulace smyslu umění je odůvodněný, ponechává však otevřenou otázku smyslu psané a orální poezie. Dospívá-li Rulf v eseji Večerní škola (2006) k uvedenému obratu v pojetí „poetična“, jen zdánlivě paradoxně formuluje zároveň na základě vlastní básnické zkušenosti principy týkající se básnické formy a techniky -poetiku. „Jazyk poezie se liší od běžné řeči prostě tím, že je ho záměrně využito k tomu, aby ukázal své možnosti“; důraz se pak přesouvá od „tajemství světa“ k tajemství básnické inspirace.
Právě čtení odhlížející poněkud od stavby knihy a zohledňující chronologii textů umožňuje lépe porozumět také úvahám o vztahu poezie a náboženství, provázejícím obě hlavní témata, respektive nevnímat předmětné pasáže staticky nebo pouze jako v textech roztroušené imprese. Rulfova konfrontace náboženské a básnické zkušenosti - v počátku obou stojí úžas, úděs i pocit prázdnoty, již je třeba něčím vyplnit, a obě jsou základem „našeho uvědomění si sebe sama“ (1998) - vyznívá postupně poněkud do ztracena, nikoli však z toho důvodu, že by to byla otázka již odbytá, ani z důvodu rezignace autora na ni, jen jsou stále zřejmější jak podobnosti, tak odlišnosti obou zkušeností, jež lze sice nadále porovnávat, ale nikoli už oslabovat jednou platnost druhé.
„Slovo“, tento básnický šém, znamená u Rulfa celostný postoj k světu, zahrnující důraz na odpovědnost, naslouchání, citlivost i morálku. Poezie pak představuje sílu proti „novému otroctví“, spojenému s „konzumem nekontrolovaným žádnými morálními a citovými zábranami“, s „neskrývaným, ba proklamovaným sobectvím“ (1996), aniž pozbývá charakter svébytného činu.
Večerní škola.
Eseje z let 1986-2006
Jiří Rulf Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Příbram 2007. 88 stran.
