Na minulé moje psaní mi jistí Liškovi z Jedlan poslali pohlednici z Nadějkova: „Je tady opravdu krásně. Nemůžeme ale všichni bydlet v Nadějkově.“ Paní Olga Černá mi napsala: „Za Zdeňkem přišli starší manželé z Chotovic. Pán pravil: Posílá mne za vámi pan Vaculík. Paní řekla: Ale ne! Takhle to nemůžeš říkat! Ukázalo se, že pán je pohoršen fejetonem, protože nevěřil, že někdo se může mít dobře, a přál si takového člověka spatřit. Zdeněk řekl, že se dobře má, a to pána rozčílilo o stupeň víc…“
Ze světových událostí nejvýznamnější je projev sopky Eyjafjöll. S přihlédnutím k norštině překládám to islandské jméno jako Ostrovní hora. Její činnost nám rázem připomíná naši nejistou existenci na Zemi. O Katyni II bylo psáno mnoho. Já za nejcennější moment považuju to, jak se ruský a polský politik objali v slzách: Ten náhlý projev lidství. Náš Václav Klaus kritizoval evropské politiky, že nepřijeli. Já s ním souhlasím: vlaky jezdily. V těchto novinách se psalo o nějaké nové knize o češtině: chválilo se, že nestresuje čtenáře normami, ale mluví o jazyce, jaký je. To je ale omyl! Jaký je jazyk, to ví každý, a umí jej.
Smyslem mého psaní o jakémsi Nadějkově bylo ilustrovat názor, že poměry se nedělají jenom nahoře, ale hlavně dole. Paní Olga dělá obecní časopis devět roků a my ho celou tu dobu dostáváme.
Hlas vychází čtyřikrát do roka, uzávěrka posledního čísla byla 15. března, a paní Olga píše: „K tomu dni jsem měla jen text o svátku Tří králů…“ Na obecním úřadě získala zprávu o výši poplatků za odpadky. Zápisky ze zastupitelstva musela cenzurovat: nesměla tam být jména. „Obec jednala o nájmu pozemku č. 540 místnímu občanovi,“ o němž každý ví, že tam už léta pase krávy. Ale blížily se Velikonoce, poprosila o článek pana faráře: tomu se nechtělo. Paní M. přinesla básničku, Olga se zaradovala. „Známe to / život nám hodí oprátku / a teprv čas nám poví / zda to byl věnec pampeliškový / nebo kus drátu za zlatku.“ Paní M. za to chce, aby jí Olga po telefonu objednala vysavač. Paní P. přinesla pozvánku na seminář o inkontinenci, jedna mladší vlastenka dodala pozvánku na jarní úklid obce. Paní M. žádala, aby Olga objednávku vysavače zrušila. Velkou a nejzajímavější částí Hlasu byly zápisy o historii starých domů. Ale pozor: „V č.p. X provozoval živnost holičskou pan Y, než byl odvezen do ústavu choromyslných, kde zemřel.“ To tam přece nemůže být! Pan farář dodal článek. Jednou ráno byla v kastlíku tradiční anonymní báseň: kterou já tu ale nemůžu ocitovat, protože podle názoru paní účetní to psala paní, co bije manžela. Báseň zařazena, ale kvůli tomu se musela vyhodit zpráva o webu pro farmáře. Děti napsaly strašidelnou historku o upírovi, v níž vystupuje pan školník: nechat to tak? Nechala, a školníkovi to vysvětlí. Na tom celém je znát ta úžasná snaha o vyšší než jen úřední úroveň obecního časopisu. A je to příklad, že kde se na něco nenajde aspoň ten jeden člověk, tam to není. „Noc s Andersenem dopadla dobře, nikdo se nezranil ani neztratil a chvíli jsme i spali.“
O autorovi| LUDVÍK VACULÍK
