Pamatujete si, jak vypadá hraniční přechod mezi Zemí krále Miroslava a Půlnočním královstvím v Pyšné princezně?
Širá pláň, hraniční kámen, cedule, na níž sedí krkavec či jaký to je opeřenec... Jinak nic. Král Miroslav i potrhlý švec si mírnix týrnix přecházejí hranici, kdy a jak chtějí. Švec si jde zazpívat a uniknout tak na pár minut totalitnímu režimu ve své zemi. Král jede dobývat pyšnou Krasomilu. Nikdo je nekontroluje, neotravuje. Nikdo jim nebrání v pohybu.
Scéna z pohádky je podle všeho, co jsem o hranicích četl, docela realistická. Takto to na hranicích v minulosti většinou skutečně vypadalo. A v podobně normálním světě žijeme i my - od půlnoci jsme součástí schengenského prostoru bez hraničních kontrol.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Jistě, omezení pohybu osob – a to nejen přes hranice – existovalo odnepaměti. Zvláště pak od té doby, co vznikly první státy. Lidé potřebovali povolení ke vstupu do měst, přístavů, dokonce k pohybu v rámci státu. První zmínka o pasu je v Bibli – mluví se tam o roku zhruba 450 před Kristem. Všudypřítomné a nevyhnutelné hraniční kontroly byly nicméně zavedeny až během první světové války. V mírových letech již na hranicích zůstaly – a ani druhá světová a studená válka jejich odstranění neumožnily.
Já jsem se narodil již do světa s hraničními kontrolami. Do světa, který lemovali ozbrojenci, jimž se říkalo pohraničníci. Byli to vojáci, na uniformách měli jiráskovské psí hlavy. A na hranicích s Rakouskem a západním Německem – NSR, jak se tehdy říkalo – stříleli, často úspěšně, po lidech, kteří se rozhodli opustit komunistické Československo. Kromě nich na hranicích působili ještě celníci.
V dětství jsem měl problém oba sbory rozlišit. Pamatoval jsem si jen, že bylo třeba projít – a to i do spřátelené NDR, PLR či MLR, jak se tehdy říkalo – nejprve přes československou pasovou kontrolu, pak přes československou celní kontrolu, a teprve poté přes další dvě obdobné kontroly státu, kam měl člověk namířeno. Kromě pasu musel člověk mít u sebe například pro výjezd – jak se tehdy říkalo – do východního Německa ještě „celní a devizové prohlášení“, čtyřstránkový dokument formátu A5. Ten bylo nutno vyplnit, uvést vše, co člověk do ciziny vyváží, nechat si jej orazítkovat a uschovat pro cestu zpátky. Ještě si pamatuji, že bylo zakázáno vézt s sebou občanský průkaz. Ten přes hranice nesměl. Pouze pas.
Cesta do Jugoslávie či přes železnou oponu mně připadala podobně složitá a nedostupná, jako je dnes stavební povolení či žádost o hypotéku. Kromě víza od cílové země musel občan požádat – tuším banku – o „devizový příslib“, policii o „výjezdní doložku“. Něco se také muselo dělat s vojenskou knížkou či „průkazem brance“.
Co všechno odpadne Pád komunismu toto vše zjednodušil na pas, popřípadě vízum. Později, v podstatě po celé Evropě, pouze pas. Přímo šokem pro mě ale byla první cesta autobusem do Bruselu. Kontrola na hranicích s Německem. Modrá cedule s dvanácti hvězdami a nápisem Bundesrepublik Deutschland. Pak už nic. Modrá cedule s hvězdami a nápisem Nederland, autobus nikde nezastavoval, pouze se změnil jazyk dálničních ukazatelů a billboardů. Totéž v Belgii. Pouze hvězdnatá cedule s nápisem België (ano, se dvěma tečkami nad e) či Belgique (už si nepamatuji, zda jsme překračovali hranice do Vlámska, či Valonska).
Překračování hranic mezi západoevropskými kontinentálními státy jsem dlouho považoval za nejsympatičtější rys svobodného světa, skoro symbol. Ještě jsem nic nevěděl o pro mnohé osudných hraničních nástrahách v Británii, ve Spojených státech... Stejně jako jsem neměl ani tušení, že zanedlouho vyroste – alespoň pro mě – absurdní hranice u jihomoravského Hodonína, že si bude Česko se Slovenskem vyměňovat kusy obcí.
Právě proto dnešek považuji za velký den. Byť se de facto zase tolik nezmění. Provoz na hranicích se od devadesátých let natolik zjednodušil, že – až na výjimečné situace – nikdo člověku cestu nijak zvlášť nekomplikuje. Ode dneška na zemi – a od dubna příštího roku na letištích – nicméně odpadne na hranicích se sousedy a dalšími západoevropskými zeměmi i ten zbývající „opruz“ (nenapadá mě výstižnější slovo):
– důležité listování pasem, policistův přísný výraz, pohledy do očí a cvakání do počítače;
– přešlapování u bílé či červené čáry před policistovou budkou;
– procházení klikatým labyrintem zábradlí tamtéž;
– zdržení při přestupu na letišti (které se beztak stále prodlužuje zaváděním stále přísnějších bezpečnostních opatření); – kolony před hraničními přechody;– nutnost plánovat výlety, túry a procházky do sousedních zemí tak, aby trasa vedla přes oficiální hraniční přechody;
– a spousta dalších, které mě zrovna teď nenapadají.
Pokud nevlastníte diplomatický pas, nejste VIP či posádka letadla, i tyto maličkosti vás dokážou otrávit. A jsou-li pouhou formalitou – o to víc. Lidově se tomu říká buzerace. Náš svět je zas o něco svobodnější a normálnější!
Petr Zavadil, zástupce šéfredaktora Lidových novin
O autorovi| PETR ZAVADIL zástupce šéfredaktora LN
