DRAMATA A FRAŠKY EKONOMIE díl XVIII.
Kapitalismus už není, co býval. Platí to ostatně pro řadu jiných věcí. Jeden bonmot dokonce tvrdí, že už ani nostalgie není dnes tím, čím bývala kdysi. V posledních letech jsem se dokonce setkal i s něčím, co bych v životě nečekal: s nostalgií po kvalitě socialistických potravin. Týká se samozřejmě pouze lidí se špatnou pamětí, ale já, člověk, který poprvé ochutnal skutečné mléko až v létě roku 1990 na jednom z mála soukromých statků té doby - jsem tím šokován. A jako by toho nebylo málo, někteří nepamětníci dokonce vyzdvihují kvalitu někdejších školních jídelen. Jsem demokrat, ale lidé s takto špatnou pamětí by snad měli přijít o volební právo.
Ale konec rozčilování. Příklad s potravinami éry socialismu je možná banální, ale uvedl jsem jej úmyslně pro ilustraci běžně rozšířeného jevu. Lidé často pociťují nostalgii po něčem, co již zapomněli, anebo dokonce ani pamatovat nemohou. Ten příslovečný divoký kapitalismus 19. století je dnes občas oslavován jako ztracený zlatý věk lidstva. Vznikají mýty, jako o zlatém měnovém standardu, během něhož prý nebyly finanční krize. Byly.
Když necháme promluvit fakta, výsledek je jasný: současný západní model kapitalismu je v lidských dějinách zdaleka nejpříjemnější a nejvíce ohleduplnou společensko-ekonomickou formací. Chudoba nebyla ještě nikdy a nikde potlačena do takové míry jako dnes. Historické srovnání: během viktoriánské éry se v Londýně diskutovalo o podílu chudiny na městské populaci. Škarohlídi tvrdili, že podíl chudých může dosahovat až 25 procent. Úspěšný podnikatel Charles Booth se rozhodl, že vyvrátí tyto levičácké pomluvy pomocí faktů. V roce 1886 zahájil důkladný průzkum. Výsledek? Ukázalo se, že v chudobě žije třetina Londýňanů. Střední třída (skupina E z -žebříčku A až H, kde H byla nejvyšší třída) byla definována takto: „Pravidelné příjmy standardní výše, 22 až 30 šilinků týdně za pravidelnou práci, obstojný komfort. Ženy zpravidla nepracují, ale děti ano: chlapci obvykle následují své otce, dívky se věnují místním řemeslům nebo chodí do služby.“
Anglická libra až do roku 1971 obnášela 20 šilinků, což mimochodem ukazuje vývoj inflace: za jeden a půl libry týdně mohla rodina žít s „obstojným komfortem“. To znamenalo, že nemusela hladovět a nepršelo na ni. Vzdělání, cestování, vlastní bydlení a podobné vymoženosti byly však mimo dosah. Jak tomu tehdy bylo v Českém království? Nevíme přesně, protože obdobný průzkum u nás nikdo neprovedl; lepší to však být nemohlo, neboť Londýn byl hlavním městem nejbohatší evropské velmoci.
Za zlepšení životních podmínek a prodloužení lidského věku můžeme děkovat vědecko-technickému pokroku (mnoho z nás by dnes nežilo, kdyby Chain a Florey nevynalezli klinicky použitelný penicilin), ale i pokroku v oblasti ekonomie a společenských věd. V nich lidstvo udělalo zdánlivě malý pokrok: vždyť finanční krize se nepodařilo vymýtit, na rozdíl od moru a pravých neštovic. Pokrok v oblasti humanitních věd je sice skromnější, ale přesto existuje. Metodou pokusu a velmi nákladného omylu se podařilo zavrhnout hypotézu o báječných vlastnostech centrálního ekonomického plánování. Ekonomická teorie dokázala zbytečnost celních bariér - a ejhle, dnes už si nikdo nedovede představit, že by na cestě z Prahy do Vídně byl šacován a šikanován. A koneckonců i ta poslední finanční krize měla díky lepší ekonomické teorii ve většině zemí mnohem mírnější průběh než smršť ze začátku třicátých let anebo pohroma, která postihla svět v roce 1873.
Míra lidského poznání v oblasti správy hospodářských záležitostí země - úmyslně nepoužívám termín „řízení ekonomiky“ - není zanedbatelná. Dnešní chudé země jsou chudé obvykle proto, že se jejich vlády neřídí standardními ekonomickými poučkami. Z různých důvodů: v případě Severní Koreje se možná jedná o mimořádně zatvrzelou ideologickou zaslepenost, v případě Íránu jde o klasický případ kleptokracie. Tamní duchovní jsou natolik posedlí mamonem, že jsou schopni rozkrást i tak obrovské bohatství, jakým Írán disponuje v podobě zásob ropy a plynu.
Momentálně největším problémem kapitalismu jsou dvě velká témata: jak zaplatit obrovské dluhy a co dělat s rostoucími náklady na sociální systém. Jeho úspěch pozvedl mnohé z chudoby, ale není to na úkor našich dětí a vnuků? Jinými slovy: kde leží hranice oné sociální vstřícnosti? Objevujeme tajemství atomu, nacházíme planety u cizích sluncí, ale na takto jednoduchou otázku jsme zatím neodpověděli.
O autorovi| PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik PAVLA KOHOUTA ekonoma SE PTÁ
