Například takový senátor a místopředseda Senátu Edvard Outrata (za US-DEU) byl díky důchodu z Kanady ve výši přes milion korun ročně jedním z nejlépe si žijících českých zákonodárců. Přesto to jen málokdo poznal.
Nebo jeho kolega Jiří Rückl, který vlastnil stejnojmenné sklárny. A ani na Pavlu Rychetském, který za polovinu roku 1998, než vstoupil do vlády, měl příjem z advokátní činnosti ve výši 2,5 milionu korun.
Jedním z mála, kdo dříve dával na odiv svůj luxus, a byl na to náležitě hrdý, byl bývalý vysoký představitel ODS Miroslav Macek.
Dnes se situace začíná měnit. Ukázat bohatství jako by patřilo k bontonu. Mění se česká společnost a podle politologů i její politici. „Určitě je to tím, jak společnost sama bohatne,“ říká politolog Jan Kubáček.
„Čím dál více se prosazuje, že úspěch je důležité dát najevo i navenek, tedy třeba drahým oblekem či hodinkami,“ vysvětluje politolog.
Právě takovou tendenci je možné vidět u nové generace politiků ODS. Stačí se podívat do regionů či na pražský magistrát.
Podle Kubáčka je to pochopitelné. Češi se podle něj zkrátka přestávají za bohatství stydět.
Škoda je, že to zatím u bohatství zůstává. „Bohužel to mnohdy u hodinek končí, málokdo dnes prodává svoji zkušenost, svoji zahraniční erudici,“ říká Kubáček. To prý Češi ještě stále považují za snobismus či za znak nemístného elitářství.
„Je to ještě takový postkomunistický pozůstatek,“ uzavírá politolog.
