PRAHA Nastudování Dvořákovy Rusalky, které je poslední premiérou sezony v opeře, se na repertoár první scény vrací po jedenácti letech, přičemž předchozí inscenace se hrála do loňského roku. Šéf opery, režisér Jiří Heřman nyní přichází s koncepcí, která se snaží příběh o lásce vodní víly k člověku přečíst netradičně a s jistými posuny. Především spojuje roli Cizí kněžny a Ježibaby, kterou zpívá Dagmar Pecková v alternaci s Jolanou Fogašovou. Motiv strachu a touhy Inspiraci pro své pojetí našel již v předehře. „Cítím v ní silně dva motivy – motiv strachu a touhy. Touha a cesta za poznáním je i tématem Rusalky, která jej vyřkne už v prvním dějství v dialogu s Vodníkem, když se vydává do světa lidí,“ vysvětlil. Podle něj se se v Rusalce střetávají dva světy, svět nadpřirozených bytostí, které vnímá jako posmrtné duše, a svět lidí. „Svět lidských bytostí v sobě nese tíhu nesmíření a neschopnosti vnitřního vyrovnání, Právě Rusalka tím, že odchází do světa lidí, podstupuje nové zrození a povznáší milovaného člověka.“
Heřman se také rozhodl spojit roli Ježibaby a Cizí kněžny v jednu postavu. „Vnímání hudby mě dovedlo k tragickému pojetí jejich osudu. Je to žena, která v životě nenachází smír, je zahořklá a zaslepená. To jsou dva protiklady, dva světy, mezi nimiž se zmítá Princ.“ Režisér se také přiznal, že estetika pohádky jej neoslovuje a nepovažuje ji za nosnou. To se odráží ve scénickém řešení, které bude nadčasové a inspiruje se motivem vodní hladiny. Pojetí nadpřirozených postav také nijak neakcentuje pohádkovost, a tak mohou diváci zapomenout na Vodníka jako „zeleného mužíka“ vylézajícího z vody, a ani Princ prý nebude mladík ženoucí se za svou vidinou močály, ale rozervanec. Pro scénografii Jaroslava Bönische a kostýmy Alexandry Gruskové je zásadní i světelný design Daniela Tesaře. Sólisté, kteří se objeví v nově připravované inscenaci, mají vesměs s Rusalkou zkušenosti. Představitelka titulní role Dana Burešová se přiznala, že ji vnímá jako pohádku, takže hledá nadhled a učí se. „Je to zajímavé,“ podotkla. Naopak Dagmar Pecková se svěřila, že jí pojetí okamžitě zaujalo a „chytlo“. „Nechávám se vést a doufám, že dokážu roli podtáhnout podle režijní představy“. Aleš Briscein (Princ) se domnívá, že právě takové pojetí, které není extrémně novátorské, ale současné a pravdivé, může u diváků uspět.
Rusalka je ale určitě titul, který patří do diváky ostře sledované kategorie, To, že jde o inscenaci Národního divadla, zvyšuje zájem. V takovém případě se objevují konzervativní strážci tradic bez ohledu na skutečnou kvalitu. Spojení Národní divadlo a česká operní klasika je horká půda: stačí připomenout, co nastalo, když chtěl Miloš Forman uvést Smetanova Dalibora, další Dalibor v Pitínského režii byl vybučen. Kromě toho jde o titul, který se zpravidla drží na repertoáru léta. Jiří Heřman ale obavy ze vstupu na horkou půdu nemá. „Neuvažuji o tom, zda se moje pojetí bude líbit divákům, jde mi především o rezonanci mého vnímání hudby,“ uzavřel.
