Časopis Revolver Revue, který tam v sobotu slavil čtvrtstoletí, je plus minus vrstevník té budovy. V polovině 80. let, kdy se dům i periodikum rodily, se v obou dalo vidět zhmotnění protichůdných světů, étosů. Na jedné straně extravagantní funkcionářská fantazie, která na jedno místo koncentrovala snad všechny prvky stísňujícího, pozdně normalizačního „krásna“. Na druhé uvolněná a „oprýsklá“ estetika undergroundového magazínu, v němž našla výraz i odvaha přijmout rizika svobodného vyjádření.
Dalo by se asi mluvit o tom, jak sobotní mejdan na Nové scéně s jakousi definitivností stvrdil vítězství druhého nad prvním - zatímco svět normalizačních papalášů je v té budově zakonzervovaný do jakési muzeální podoby, RR se v něm projevila jako živoucí, aktuální. Underground zvítězil, dobyl funkcionářskou svatyni, pod monstrózním obrazem jakéhosi národního umělce se hrály písničky od Velvetů.
Dvacet let po převratu by ale takováhle triumfálnost byla zpozdilá. A navíc - když budu mluvit jenom za sebe, připadalo mi, jako kdyby ty dva světy onoho večera projevily jistou blízkost. Určitě ne v tom smyslu, že by se z někdejších podzemníků po letech stali papalášové. Překvapeně jsem si ale uvědomil, jak moc familiárním dojmem na mě to prostředí působí, jak snadno jsem schopný se s ním sžít, přestat ho vnímat. Specifická forma nevkusu osmdesátých let může mít pro člověka jistého věku, jehož soudobé formy jenom iritují, alespoň sentimentální hodnotu.
Kdekdo na tu party vyrazil i s dětmi - my taky. Zíraly na všechny ty „vychytané“ interiéry s pobaveným a žádným resentimentem nezatíženým úsměvem. Rozesmáté proplouvaly dekoracemi světa, v němž jejich rodiče ještě pořád jednou nohou vězí. Byl na ně docela emotivní pohled - ne nostalgický nebo pamětnicky podrážděný („nemají ani tušení...“) Prostě... já nevím. Život.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
