Diskuse o Kaplického „blobu“ je zahlcena floskulemi, za nimiž se ztrácí podstatný fakt, že tolik vychvalovaná „novost“ budovy se ve dvou zásadních aspektech hlásí k překonanému dědictví druhé poloviny 19. století.
Nepředpojatému pozorovateli jeví se debata o Kaplického návrhu, vedená na stránkách Lidových novin od března do podzimu 2007, jako pozoruhodně zmatečná. Hlučně a urputně se tu střetávala stanoviska příznivců a odpůrců, přičemž zastánci projektu se téměř bez výjimky snažili diskvalifikovat protivníky tím, že je šmahem označovali za staromilce či úzkoprsé šosáky, kteří prostě nerozumějí moderní architektuře. Poslechněme si například Davida Vávru (12. 10. 07), který to ještě říká poměrně decentně: „Pro řadu lidí je to dráždivý dům, možná nemají odvahu nebo si ho nedokáží představit, protože jejich hranice jsou velmi úzké. Nejsou zvyklí rozpoznávat progresivní architekturu (...).“ - Střízlivější hlasy těch, kdo se snažili mluvit k věci, byly od počátku v menšině, a zůstaly vesměs bez ohlasu.
Dojem zmatečnosti vyvolávala diskuse ze dvou důvodů: argumentace byla dílem rozporná, dílem deficitní či vyhýbavá, a navíc se mnohdy místo argumentů užívalo bezobsažných frází a floskulí. Dokumentujme si oba zmíněné rysy na několika příkladech.
1. Otázka regulérnosti soutěže. Zastánci projektu opakují pořád dokola, že soutěž byla regulérní, ale konkrétní námitky nebyly dosud přesvědčivě vyvráceny. Jediný věcný příspěvek k tomuto sporu podal Tomáš Hradečný (19. 10.). Otázka vyjasněna nebyla, koncem října Mariana Pančíková už jen lapidárně resumuje, že „ignorování problému kolem regulérnosti soutěže je fackou do obličeje nejen mladých a nejen českých architektů“ (27. 10.).
2. Otázka pozemku na Letné. Zastánci návrhu prohlašují, že pražská radnice původně slíbila, že dotyčný pozemek pro stavbu knihovny poskytne, a nyní chce své slovo vzít zpět. Naproti tomu Milan Knížák píše (27. 10.), že soutěž byla připravena „bez konzultace s Národním památkovým ústavem a bez diskuse o výběru pozemku“. Téhož dne však uvádí citovaná již Mariana Pančíková, že „zástupce magistrátu v soutěžní porotě pan Kněžínek při vyhlášení výsledků radostně souhlasil jak s návrhem, tak s lokalitou“. Co si z toho má nezasvěcený čtenář vybrat?
3. Otázka možného narušení levobřežního panoramatu v sousedství Hradčan. Bylo prý experimentálně ověřeno, že plánovanou stavbu nebude z nábřeží vidět. Pavel Bobek (19. 10.) toho lituje: „Je až škoda, že je to místo tak skryté, že ta budova by z centra nebyla skoro vidět.“ Zdeněk Lukeš (20. 10.) však mluví jinak: říká, že by bylo hloupé, kdyby se „této úžasné šance získat nádhernou a zajímavou a navíc velice potřebnou dominantu“ nevyužilo. - Jakápak dominanta, když by ji nebylo z protějšího nábřeží vidět?
Není také jasné, proč je taková dominanta „potřebná“. Snad proto, že hradčanské panorama je už příliš okoukané, a je tedy třeba je nějak oživit? Ošoupané fráze Druhým nápadným rysem debaty je hojné užívání ošoupaných frází a floskulí. V tomto ohledu udala tón již v březnu sama redakce LN, když paní Machalická ve svém poněkud profesorsky laděném výkladu o povaze abstraktního umění končí objevným zjištěním, že „umělci musí počítat s nepochopením, protože vše, co je nové, se těžce prosazuje“, a že „už jen za to, že někdo o nové usiluje, bychom ho měli, když ne obdivovat, tak aspoň respektovat“. Skutečným mistrem frází se však ukázal Michal Trpák (19. 10.): „Nové je problematické, je nutné si na to zvyknout (...).“ -„Vývoj není možné zastavit a je hloupost se mu uměle bránit.“ - „Proč tedy z Prahy dělat skanzen a za každou cenu se bránit novému.“ - „Je důležité přijmout minulost a vážit si jí, ale nebránit se budoucnosti (...).“ Vskutku: co věta, to klenot!
Pouhou frází je rovněž časté srovnávání Kaplického návrhu s nejrůznějšími stavbami minulosti, od pražského Tančícího domu přes Obecní dům na náměstí Republiky až po pařížskou Eiffelovku; tertium comparationis není nic jiného, než že ony stavby, když byly nové, také veřejnost popuzovaly. Časem si však lidé na ně zvykli, dokonce je začali oceňovat: z čehož má zřejmě vyplývat poučení, že pokrok je nezadržitelný a „je hloupost se mu uměle bránit“. Jak snadno se předjímá budoucnost, jsme-li přesvědčeni, že je „naše“! Citujme ještě p. Trpáka: „Kdyby po gotice nepřišla renesance a potom baroko, nebyla by Praha tak rozmanitá, jako je nyní.“ Hle, staletý vývoj evropské architektury jako příprava na vítězný projekt Jana Kaplického -který je pro Prahu stejně přínosný, jako byl kdysi letohrádek Královny Anny, přizvukuje Trpákovi Bobek a dodává: „Tak přínosný a přitom provokativní jako pro Paříž Eiffelova věž, Beaubourg či pyramida v Louvru (...).“ Frázovitost pařížské paralely spočívá zvláště v tom, že se tu srovnává nesrovnatelné; srovnatelná situace by vznikla, kdyby měl podobný „blob“ stát na Montmartru v sousedství Sacré-Coeur.
Velmi zajímavý a pikantní případ frázovitosti najdeme v rozhovoru Zdeňka Lukeše s Renatou Kalenskou (20. 10.). V jedné ze závěrečných otázek cituje reportérka výrok Kaplického, kde architekt soudí, že „starším českým intelektuálům“ se blob nelíbí (na rozdíl od mladých lidí) asi proto, že jsou „zatěžkáni komunistickou výchovou“ a „nemůžou to vůbec myšlenkově zvládnout. Zřejmě jsou vizuálně slepí.“ Lukešovu odpověď stojí za to citovat in extenso: „Kaplický má trošku tendenci zobecňovat. To se mu nedivím, protože ho situace tady musí hrozně mást. Ale je pravda, že mladí lidé s Kaplickým nemají problém.
A hlavně (teď přijde pointa -PF), my takové věci nestavíme jen pro dnešní důchodce. My je stavíme i pro novou generaci.
Architektura v ž d y musí jít trochu dopředu.“ Podivné, vskutku: člověk by musel být „audiálně hluchý“, aby v těchto slovech nezaslechl zřetelný názvuk právě oné zátěže, z níž Kaplický podezírá české intelektuály. Kdo vlastně patří do Lukešova rozmáchlého „my“?
Pro úplnost ještě dodejme, že nevěcný, emocionální ráz debaty posilují dryáčnické titulky jako například „Knihovna válčí s městem“ (18. 5.), „Kritici by měli dostat přes prsty“ (30. 3.) nebo „Mráz přichází z Hradu“ (19. 10.).
Krok zpět Ve vášnivém sporu, kde jedni Kaplického návrh opěvují pro jeho novost, modernost a originalitu, kdežto druzí v něm vidí projev arogantní sebestřednosti a exhibicionismu, se všeobecně opomíjí jedna důležitá věc: že totiž ve dvou zásadních aspektech tu jde o novost či modernost, která je ve skutečnosti 100 až 150 let stará.
Za prvé je třeba se zamyslet nad souvislostí mezi vnější podobou budovy a jejím vnitřním rozvržením, které si samozřejmě diktuje účel, jemuž má budova sloužit. Tohoto tématu se v celé debatě dotkl pouze Ludvík Vaculík (15. 3.) - a myslím, že ještě jeden evangelický farář (výstřižek jsem někam založil a teď ho nemohu nalézt). V obou případech šlo o hlasy „laiků“, proto snad nestály odborníkům za pozornost. Přitom právě z odborného hlediska dějin architektury jde o téma kromobyčejně důležité. Bude tedy záhodno tento bod poněkud rozvést. Plášť navrhované budovy je nejčastěji přirovnáván k různým podmořským živočichům, jako jsou chobotnice, medúzy apod. Nevím, zda je to přirovnání z biologického hlediska vskutku přiléhavé; snad můžeme zůstat na souši a obrazně mluvit o jakési gumové čepici, pod kterou by se dala schovat budova sloužící mnoha rozmanitým účelům. Uvnitř by mohla být třeba sportovní nebo tovární hala, mohlo by tam být obchodní středisko či tržnice, ale stejně tak nějaké avantgardní divadlo, opera nebo cirkus. Tato „nezávislost“ či diskontinuita mezi „fasádou“ stavby a její vnitřní (funkční) organizací, to je vskutku novinka - ovšem novinka, s kterou přišel v dějinách architektury historismus druhé půle 19. století. V dřívějších dobách, od gotických katedrál až po barokní paláce, tvořilo obojí zcela samozřejmě jeden organický celek. Teprve v historismu 19. století se průčelí stává pouhou dekorativní kulisou, za níž se může skrývat prakticky cokoliv: tržnice stejně jako banka, radnice jako studentská kolej, divadlo jako nádraží... Obě dimenze stavby (tu vnější a vnitřní) propojila pak zase tzv. moderna a hlavně meziválečný funkcionalismus. V tom spočívá jeho nehynoucí zásluha. Z tohoto vývojového hlediska tedy diskutovaný návrh znamená zřetelný krok zpět: nejenže nepřináší nic nového, ale je naopak značně zastaralý.
Za druhé je třeba uvážit otázku umístění navrhované stavby. Tady už je situace složitější. Z proběhnuvší debaty se nedá bezpečně usoudit, zda a nakolik by levobřežní panorama bylo vskutku narušeno (jeden z důkazů její zmatečnosti). I kdyby toto nebezpečí nehrozilo, je tu ještě otázka, jak by taková stavba zapadla do svého bezprostředního okolí na západním okraji Letenské pláně, v sousedství Špejcharu. Na to se mohou názory různit. Je pravda, že stávající zástavba v dotyčné oblasti je architektonicky natolik disparátní a urbanisticky natolik nedořešená, že by zde projektovaná stavba nemusela představovat nějakou zvláštní pohromu. Na druhé straně si lze představit mnoho jiných, vhodnějších způsobů, jak v dané lokalitě postavit něco, co by v budoucnu mohlo sloužit jako krystalizační centrum pro novou urbanistickou koncepci celé oblasti. - Jisté však je, že Kaplickému takovéto otázky na srdci vůbec neleží. Patří nepochybně k té sortě architektů, kteří na korespondenci nové stavby s okolním kontextem nijak nedbají. V tom se shoduje s hlavním proudem celé moderní architektury, včetně funkcionalismu. Jeden z jeho kolegů to bez obalu vyjádřil heslem „fuck the context“.
To ale také není žádná novinka; nová je na tom jedině vulgárnost výrazu. Z dnešního, postmoderního hlediska je opovržení stavitele vůči okolnímu prostředí postoj popravdě už zastaralý.
Historicky vzato ovšem tato otázka nestojí tak zcela jednoznačně. Abych ušetřil práci případným kritikům, uvedu alespoň dva příklady: jezuitskou kolej na Malostranském náměstí a Valdštejnský palác (který megalomansky nahradil asi třináct měšťanských domů). Jenomže historická perspektiva může být v tomto případě klamná. Zdá se celkem jisté, že vědomě arogantní postoj k okolní zástavbě se stal pravidlem zase až na sklonku 19. století. Máme toho v Praze četné doklady z období tzv. asanace. Vezměme kupříkladu neorenesanční budovu Městské spořitelny, postavenou na místě bývalých Kotců před svatým Havlem. Stavba sama o sobě je jistě zdařilá, ale jak zpupně je tento kamenný kvádr posazen těsně před barokní kostel, přesvědčíme se snadno při pohledu z Havelského tržiště. Nebo se podívejme na sousední Staroměstskou tržnici v Rytířské ulici, stavbu, které muselo padnout za oběť několik barokních a renesančních domů s podloubím, takže byla přervána kontinuita uliční fronty od Uhelného trhu. Takovéto „zločiny“ se v Praze běžně děly na konci 19. století. Pro tehdejší aroganci stavitelů lze ještě najít jakousi omluvu v obecném „duchu doby“: uměleckou hodnotu starší architektury si uvědomovala jen hrstka umělců a literátů, širší veřejnost byla v zajetí ideje pokroku a modernosti. Pro dnešní architekty už takovou omluvu nalézt nelze. Zajímalo by mě, zda ti, kdo dnes horují pro „progresivní“ architekturu (David Vávra), kdo volají po „potřebných dominantách“, které by oživily historické jádro Prahy (Zdeněk Lukeš), nebo kdo podporují architekta jenom proto, že „usiluje o nové“ (Jana Machalická), opravdu upřímně litují, že se nerealizovaly avantgardní plány z první třetiny 20. století na výstavbu mrakodrapů na Starém Městě či na zřízení magistrály z Můstku až pod Letnou...
Nevím, zda je to přirovnání z biologického hlediska vskutku přiléhavé; snad můžeme zůstat na souši a obrazně mluvit o jakési gumové čepici, pod kterou by se dala schovat budova sloužící mnoha rozmanitým účelům„
O autorovi| PETR FIDELIUS, Autor (* 1948) je editor a kritik.
