Ploužit se padesátkou po pražské magistrále je otravné a nepříjemné. Limit byl zaveden před pár dny a zatím ho dodržuje až překvapivě hodně řidičů. Ale i z těch pomalu se sunoucích aut je cítit nasupenost. A když k tomu připočteme, že se vždy najdou i ti, kteří na omezení rychlosti kašlou, proplétají se mezi ostatními a případně na ně i zuřivě blikají, pak je jasné, že se na víceproudých vozovkách v Praze odehrává takové novoroční psycho.
Na změnách v dopravě je nejvíc rozčilující, jak se dějí bez koncepce a zjevného smyslu. Zmíněné omezení rychlosti je toho dobrým příkladem. Oficiálně se tak děje kvůli snížení hluku, toto vysvětlení je ostatně i na dopravních značkách.
Ale zároveň slyšíme názory expertů, kteří soudí, že snížení rychlosti ze sedmdesáti na padesát kilometrů v hodině přinese snížení hluku doslova o pár decibelů, tedy o úroveň, která je pro lidi sotva zaznamenatelná. Nevíme ani, jestli úroveň hluku právě teď někdo přesně měří a vyhodnocuje. Ředitel dopravy pražského magistrátu v rozhlasovém rozhovoru ne zcela srozumitelně odpověděl, že to má na starosti jiný odbor.
Místo pojmů nás média zásobují dojmy. Například zástupce jakéhosi sdružení občanů bydlících kolem magistrátu prohlásil, že první tři dny roku to bylo dobré, ale pak se to zase zhoršilo. To je opravdu objev, vzhledem k tomu, že z těchto tří dnů byl jeden sváteční a dva víkendové.
Zároveň ovšem slyšíme i další vysvětlení: že plošné snížení rychlosti přinese více bezpečnosti a bude znamenat méně nehod, tedy i větší plynulost provozu. A že přece řidiče neubude. Jistěže ne. Ale znovu nevíme, jestli je to výsledek nějaké koncepce nebo přemýšlení, a zda to opatření bude někdo vyhodnocovat. Rychle, zmateně, neviditelně Ostatně „padesátkové“ omezení bylo přijato takovým tím typicky pražským způsobem. Tedy rychle, zmateně a neviditelně. Je možná chyba médií, že věc „objevila“ vlastně až v momentě, kdy se na magistrále a dalších komunikacích začaly vztyčovat značky. Informace o tom, jak se o věci v předešlých měsících diskutovalo a jak se věc schvalovala, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale je to i vina magistrátu. Ten chce teď utratit bizarních 160 miliónů za nový web Prahy, ale nevšiml jsem si, že by k tak důležité a pro mnoho lidí zásadní věci, jako je omezení rychlosti, třeba vytvořil jednoduchou internetovou stránku, kde by s občany o změnách diskutoval a vysvětloval je. Kdepak.
Anekdotické je vlastně i to, že politicky je prosadil radní za Stranu zelených, který byl nedávno odvolán. To jsme tedy dopadli. Rozčilujeme se za volantem a ani nemáme komu nadávat, protože odpovědného člověka pražští mocní odkopli. „Pan padesátka“ dneska v Praze neexistuje. Jen úředníci, kteří zmateně a nejistě věc obhajují. Primátor Pavel Bém omezení rychlosti na podzim opatrně podpořil, s odvoláním na hygienické předpisy EU, které prý navíc „nepochopitelně aplikuje“ české ministerstvo zdravotnictví. Dost alibistické a nepřesvědčivé, řekl bych.
Vlastně nejlepší zdůvodnění jsem slyšel od představitele jednoho z občanských sdružení, a to jménem Pankrácká společnost. Ten nazval omezení „gestem“ a „drobným vstřícným krokem magistrátu“, a to vůči lidem žijícím v okolí těchto silnic. Slyším v tom sice určitou zlomyslnost a poťouchlost („když my máme tu smůlu a bydlíme u dálnice, tak vy si zase vzteky z nesmyslně pomalé jízdy třeba okusujte volanty“), ale jako argument to dokážu akceptovat mnohem spíš než nějaké reálně neexistující snížení hluku či nedoložené zlepšení průjezdnosti.
Možná i proto, že problém městské dopravy je nejen v Praze, ale i všude na světě exaktně neřešitelný. Neexistuje žádný kouzelný trik, jak soužití aut a lidí dostat do harmonie. Ať má tedy magistrát aspoň tu odvahu říct: zavedeme padesátku, protože je to náš způsob, jak řidičům jízdu znepříjemnit a otrávit. Jak je potrestat za to, že jezdí autem. Je to symbol a gesto, nikoliv otázka nějakých dvou decibelů.
Jiný, velmi podobný příklad sledujeme už skoro rok rovněž na magistrále, v Legerově ulici. Tam si občané a zastupitelé Prahy 2 prosadili zúžení ze čtyř na tři pruhy. Údajně jako experiment, který měl od loňského března trvat šest měsíců. Proti byla Praha 4, která tvrdí, že zúžení magistrály v Legerově povede k většímu používání objízdných tras na jejím území. Šestiměsíční experiment skončil, bez výsledku. Byl prodloužen o dalších šest měsíců. A teď Praha 2 žádá, aby byl zase prodloužen, že ještě stále nejsou vyhodnoceny výsledky. To si z nás dělají dobrý den?
Jezdím tou ulicí téměř každý pracovní den. Neřekl bych, že se tam situace nějak výrazně zhoršila pro řidiče nebo zlepšila pro obyvatele. Je tam stále stejně hnusně, hlučně a nedýchatelno. Ale štve mě jiná věc: proč na tom zavřeném pruhu nenechali tamní politici udělat trávník nebo cokoliv jiného? To opravdu chtějí svou ulici pojmout jako nekončící experiment? Jsou tam ošklivé zábrany a také spousta nesprávně parkujících aut. To bych nenazval zvýšením životního standardu. Chce to newyorskou odvahu Ono to chce ze strany města - politiků i úředníků - především odvahu. Třeba i k radikálním řešením. Ať se na magistrále vysázejí kytičky, když se najde politik, který to prosadí a „ustojí“. V New Yorku na Manhattanu se tamní šéfová dopravy Janette Sadik-Khanová rozhodla, že z jedné z nejrušnějších křižovatek na Broadwayi udělá pěší zónu. Všichni to považovali za šílený nápad, mnozí chtěli její hlavu. Ale prosadila to. Stalo se to loni v květnu. Dnes tam jsou chodci, lavičky a květináče. Spousta řidičů je naštvaných, protože za volantem stráví o pár minut déle, byť se mnohými předpovídaný kolaps nekonal. Ale zároveň je spousta lidí nadšených.
V Praze je to tak, že naštvaní a otrávení jsou všichni.
***
Ať má magistrát aspoň tu odvahu říct: zavedeme padesátku, protože je to náš způsob, jak řidičům jízdu znepříjemnit. Je to gesto, nikoliv otázka nějakých dvou decibelů.
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
