Změna plánů na radar má svoji vojenskou logiku. Napáchá ale politické škody
Íránské rakety dlouhého doletu nejsou takovou hrozbou, jak se zdálo. Lépe než vyhazovat peníze za systém se spornou účinností, bude lepší se soustředit na jiný typ protiraketové obrany. Češi a Poláci zůstanou spojenci - přijdou sice o slíbené základny, ale mohou mít na svém území výhledově rozmístěné rakety. A navíc se snad podaří získat Rusy (kterým se samozřejmě neustoupilo) pro řešení těch nejpalčivějších globálních problémů.
Bylo by hezké, pokud by hodnocení včerejšího rozhodnutí administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy mohlo být takto příznivé. Bohužel takto to soudný člověk nemůže vidět ani při nasazení růžových, rudých či oranžových brýlí.
Rozhodnutí o vybudování radaru v Brdech (a sil s protiraketovými střelami v Polsku) mělo dvě dimenze: vojenskou a politickou. V souvislosti s tou první se mluvilo o ideální poloze obou zemí vzhledem k dráze letu střel z Íránu či jiné země blízkovýchodního regionu. Politická symbolika byla jasná - čím lépe stvrdit vykořenění obou zemí ze sféry zhoubného ruského vlivu než americkou vojenskou přítomností. Navíc v době, kdy z Kremlu přichází opět mráz, byť tentokrát v ekonomické formě. Podobně je to ovšem i s následky amerického přehodnocení celého systému protiraketové obrany.
Írán. A co ti další?
Pouštět se do vojensko-technických důsledků je především otázkou pro experty. Ani laik ale nemůže přehlédnout několik děravých míst „přehodnocené“ americké argumentace. To, že se Írán nyní soustředí spíše na vývoj raket krátkého a středního doletu, neznamená, že to nutně musí být nadlouho.
A byť Washington počítá v další fázi i s obranou proti balistickým střelám, jen těžko se lze uklidňovat tím, že Íránci jej nepředběhnou. A spoléhat se na tak často se měnící odhady tajných služeb také ke spokojenému spánku nepřispěje. A pak je tu ještě další, neméně důležitá okolnost. Nejde přece pouze o Írán. Co třeba takový Pákistán, kdyby se jeho vojenské (raketové, jaderné...) arzenály dostaly do nepovolaných rukou, například fanatických islamistů, kteří v této chronicky nestabilní zemi nejsou až tak vzácným jevem? Nemluvě o potenciálních útočnících, jejichž povahu dnes nedokážeme předvídat.
To vše jsou ale drobnosti proti tomu, jaké škody může americké přehodnocení napáchat ve spojeneckých vztazích a geopolitické situaci vůbec. Pokud můžeme věřit plánům, které včera představil Pentagon, bude podoba nové protiraketové obrany mnohem robustnější a odvážnější než dosavadní plány. Místo několika antiraket v Polsku (a radaru v Česku) se v Evropě a jejím okolí možná budou nacházet stovky protiraketových střel a senzorů.
Jenže vše je vázáno na politickou podporu. Američané sice mohou mluvit o tom, že Poláci a Češi budou „odškodnění“ jinými raketami. Těžko si ale představit politickou průchodnost tohoto rozmístění zvláště u nás, kde i radar jakožto obranné zařízení vyvolával hysterické reakce. Navíc se v obou zemích bude hůř lovit i mezi tradičními zastánci spojenectví s Amerikou, kteří už i teď neměli v obou zemích jednoduchou pozici. Investovat politický kapitál do kšeftu, který už jednou nevyšel, se chce jen málokomu. Když to kváká, může to být i Kreml Pokud se ze střední Evropy přesuneme dál na východ, dostáváme se k hlavnímu problému americké radarové otočky. Bílý dům může stokrát ujišťovat, že před námitkami Kremlu vůči radaru neustoupil. Ale vykládejte to zabedněncům, kteří se řídí banálními poučkami, že když to chodí jako kachna a kváká jako kachna... tak to musí být kachna.
Nová verze protiraketové obrany může být pro Rusy z vojenského hlediska stejně nepříjemná. To ale nic nemění na tom, že Obamův obrat není po právu vykládán jako úlitba Kremlu. Ostatně pokud by jí nebyl, tak by se na radaru v Brdech alespoň prozatím nic neměnilo a přibyly by k němu jen jiné komponenty. Jenže mobilní prvky protiraketového štítu přece jen nejsou takovou pěstí na oko jako trvalá přítomnost amerických vojáků.
Sečteno a podtrženo: spojenci USA si musí uvědomit, že dříve či později projde jejich spojenectví testem pragmatismu. A že Rusku se sice neustupuje, ale občas vychází vstříc...
Pouštět se do vojensko-technických důsledků je především otázkou pro experty. Ani laik ale nemůže přehlédnout děravá místa „přehodnocené“ americké argumentace.
O autorovi| PETR PEŠEK redaktor LN, e-mail: petr.pesek@lidovky.cz ;
