Šéf ODS se obklopuje byznysmeny, bohužel to jsou hlavně byznysmeni z polostátního sektoru
Toskánská aféra ze světa jen tak nesejde. Mirek Topolánek se může rozčilovat, že zveřejněná sada fotografií je špinavá dezinformační akce Karla Randáka a dalších postav tím či oním způsobem spjatých s Lidovým domem. Může kroutit hlavou, že doprovodná legenda nedává smysl, protože kdyby si postavy z fotografií mezi sebou chtěly domlouvat nějaké obchody, mohou to snadno domluvit v Praze nebo ve Špindlerově Mlýnu. Nebude mu to ale zřejmě moc platné. Jestli existuje zadavatel, který si přál Topolánka poškodit, musí být spokojený už teď. Protože i kdyby se neobjevily žádné další nesrovnalosti v Dalíkově výkladu o pronájmu vily, základní umělecký dojem z fotografií zůstane – a je to dojem pro veřejný obraz Topolánka ničivý.
Romanovci, noví Češi Fotografie nám totiž otevírají pohled do jeho soukromého světa – a s takovým světem se jakékoliv aspoň trochu relevantní voličské skupině bude zatěžko identifikovat.
To, že se politik veselí s boháči v letovisku pro boháče, není samo o sobě fatální. Občanským demokratům asi stejně příliš nejde o voliče, kterým vadí už pouhá skutečnost, že si někdo může dovolit pobyt v dražších destinacích než oni sami; lidé s tímto způsobem uvažování jsou pro ODS předem ztracení. Nejsou ale všechny rozpaky nad Topolánkem v Toskánsku převlečená česká závist nebo proletářská nenávist k podnikatelům. Jakým způsobem totiž pánové na molu dosáhli úspěchu v byznysu?
Úspěch Martina Romana se odvíjí od personálního rozhodnutí jistého Stanislava Grosse, který ho kdysi dosadil do čela ČEZ, když předchozí ředitel Jaroslav Míl nešel na ruku vládě. ČEZ je polostátní kolos a má faktický monopol v oboru, za daných okolností je jeho ředitel odsouzený k úspěchu.
Pořád čteme o nových Rusech, skupině oligarchů zbohatnuvších díky dobrým konexím v Kremlu. U nás má k typu nový Rus nejblíž zřejmě právě Martin Roman, muž, o jehož podnikatelských schopnostech nejsou jednoznačné důkazy, který to ale umí s politiky, dokáže ve svém kolosu najít místo pro jejich lidi a přihodit dobročinné peníze na projekty blízké jejich srdci. Důležité úspěchy firmy pak pramení z dobré vůle politiků – viz nedávný zákon, který ČEZ daruje desítky miliard za emisní povolenky. Ani další muž z Randákova fotoalba, ředitel ústecké Spolchemie Martin Procházka, se nespoléhá na to, že se v tržní ekonomice prosadí jenom svým talentem. V konkurenčním souboji s Andrejem Babišem (který má zase politické jištění v Lidovém domě) by uvítal státní podporu a za Topolánkovy vlády už na ni málem dosáhl. Tohle že je ten typ podnikání, jaký by fanoušci kapitalismu měli obdivovat?
Defilé doplňuje Aleš Řebíček, jehož domovská firma Viamont začala bohatnout na státních zakázkách ve chvíli, kdy Řebíček zasedl na ministerstvu dopravy. A samozřejmě Marek Dalík, se kterým Topolánek „stojí a padá“ a který své výdělky za Topolánkovy vlády také znásobil. Kdo tady potřebuje koho? Je jasné, že byznysmeni potřebují politiky. Proč se ale s nimi potřebuje kamarádit Topolánek, „ogar“, co se veřejnosti svěřuje, že on by tedy s politiky na dovolenou nejel? Čím přesně mu imponují zrovna ti manažeři, kteří podnikají se státem v zádech?
Svět, který randí na molu v Monte Argentariu, se nemůže zamlouvat nikomu kromě jeho vlastních obvvatel. Nebude se líbit ani takovým tradičním příznivcům ODS, jako jsou zaměstnavatelé a normální podnikatelé, tedy podnikatelé bez možnosti přiživit se na nějaké velké státní zakázce.
V tomto ohledu je vlastně nepodstatné, jestli sám Topolánek ze svých kamáradšoftů s „byznysmeny“ něco materiálního má nebo ne. Protože, jak říkal Talleyrand, horší než zločin je chyba. A ukazovat se ve společnosti lidí, kteří svého bohatství dosahují nebo chtějí dosáhnout z rozhodnutí státu, je chyba. Outsider, nebo parvenu?
Když se přiřítil do vysoké politiky, působil Topolánek jako sympatický outsider, odhodlaný se prosadit i přes etablované zájmy a předsudky. Měl v sobě ten typ neurvalosti, jaký nemusí být nutně na škodu. Z původní image bohužel skoro nic nezbylo. Fotkami z mola se Mirek Topolánek zřejmě definitivně zařadil do kategorie postkomunistických parvenu, lidí, kteří se shodou okolností, často aniž by to sami čekali, ocitli na vrcholu, a rozhodli se žít ze vzájemných dohod uzavíraných na úkor zbytku světa.
***
Byznysmeni potřebují politiky. Proč se ale s nimi potřebuje kamarádit Topolánek, „ogar“, co se svěřuje, že on by tedy s politiky na dovolenou nejel?
O autorovi| Daniel Kaiser komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
