Srovnával jsem tvář papeže Benedikta XVI. s tváří Jana Pavla II. Ten měl velice jiný životopis: vypadal... zbožněji? Tento nový má obličej klidný, vlídný: je to tvář člověka, který prostě je v práci. Jako farář své velké obce. To může být výhoda: protože lidé někdy nedůvěřují svatým obličejům. Ovšem Wojtylovi jsme to věřili.
Napadlo mi, jen tak, dogma o papežské neomylnosti: co o tom říká katechismus. Je to, jak jsem si myslel: platí to jen ve věcech víry. Ve věcech ostatních rozhoduje všecko v nějakém sboru. Při listování katechismem padl jsem na heslo anděl. To mě zaujalo, protože v poslední době se svým andělem nějak více obcuju. Ve škole jsme se učili toto: „Pán Bůh stvořil anděly, aby se mu klaněli a nás opatrovali.“ Ta první část jeho úkolu, když jsem byl starší, zazdála se mi nějak pofiderní: nesvědčila by dobře o Bohu. Podle katechismu vyznívá to trochu jinak: církev se osobami andělů klaní Bohu. Dělá-li to i můj anděl za mne, jsem rád, protože já na to málokdy vzpomenu. Ale jak mě opatruje?
Než usnu, říkávám si básničku, písničku nebo modlitbu ke svému andělovi. Beru to jako smluvní vztah. Za celý můj život je už o čem mluvit. „Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj...“ Napadají mi situace, kdy jistě při mně stál, počínaje nemocemi, konče politikou. „Mne vždycky řiď a napravuj...“ Mezi různými svými možnostmi rozhodl jsem se vždycky tak, že jsem nikdy nelitoval: fabrika, škola, vojna, zaměstnání, manželství... „Ke všemu dobrému mne povzbuzuj,“ na což člověk musí být nějak vnímavý. Jistě jsem něco dobrého promeškal, protože dobré se nerýsuje tak zřetelně jak zlo. Tomu se vyhnout je situace čitelnější: nekouřím, nepiju, po ničem nebažím, netoužím po bohatství, moci, kašlu na reklamu, neběhám za slevami... „Ctnostem svatým mne vyučuj...“ Myslím si, že člověk má jen ty ctnosti, o nichž neví, kdežto pachtit se za nimi je ješitnost. Ctnosti si uchráníte, když si prostě určíte jakési zásady a pak už bez rozpaků a mudrování se jich držíte: nesázím, nehraju, nechodím na recepce. Podle katechismu „svaté ctnosti“ jsou tyto: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Pak je i „sedm darů Ducha Svatého“, mezi nimiž je rozum a umění.
„Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám...“ Tady byls, anděli, slabý proti ženám. Oni ovšem selhali i všichni andělé těch žen. Anděl je „osobní bytost vybavená rozumem a vůlí“, ovšem netělesná; z toho může dojít k nepochopení problému. Ale já stejně myslívám před usnutím i na svého domácího, hmotného anděla, jenž mne přese vše neopustil a v dobrém podporoval.
Po převratu, kdy se tolik zpytuje minulost, obdivuju, jak mne anděl provedl různými nástrahami. Pro mého anděla strážného bylo vyloučeno například už i to, abychom psali do Rudého práva. Co se týče andělovy povinnosti v našem vztahu, nemám k Bohu žádnou stížnost, ale naopak díky. Co se týče mých povinností, to by bylo jiné a obšírné téma.
Papežova návštěva, jako každá náboženská událost, je pro člověka bez rozdílu víry či bez ní vzácnou příležitostí, aby prozkoumal třeba sám, nezávisle, své myšlenky a city.
