Poslanec Jiří Paroubek je nejenom sám autorem velice činorodým, pomáhá také publikovat pisatelům méně zkušeným a zavedeným – chvályhodné.
Na jeho serveru Vaše věc se v končícím týdnu objevily tři ukázky autobiografické prózy Kočkoviny Bohumíra Ďurička, který momentálně sedí za vraždu Václava Kočky ml., jíž se dopustil po křestu Paroubkovy knihy. Poslanec reaguje na publicitu, jíž se té knize dostalo. Autor za ni prý od lidí blízkých sociální demokracii dostal královsky zaplaceno, aby nevyšla, anžto v ní jsou nějaké explozivní informace o bývalém předsedovi ČSSD. Podle smlouvy sice Ďuričko nesmí říct, kdo přesně a kolik mu zaplatil, před redaktorem MF DNES ale ochotně vyprávěl, že dostal „miliony“ a že za tím vším jsou sociální demokraté. Taky bych si jednou rád pořídil takhle bezvadného smluvního partnera... V médiích se v té souvislosti psalo o „držhubném“ (server Parlamentní listy v té souvislosti přišel s inovativním, byť pleonasmem zavánějícím výrazem „držkohubné“). Paroubek hodlá uveřejněním úryvků tyhle fámy zastavit, podle něj on sám z Ďuričkova psaní vychází docela dobře. Největší akcent prý debutant klade na erotiku, v tom ohledu je Ďuričkova próza podle Paroubka „hustá“. No...
Panu Ďuričkovi se při psaní stala věc u debutujících autorů, řekněme, narcistního osobnostního založení docela obvyklá. Říká toho o sobě hodně, většinou to jsou ale jiné věci, než říci zamýšlel. Klopotnost, s níž buduje obraz sebe jako protřelého světáka a nadsamce, je svým způsobem dojemná. Velký požitek pak čtenář může nalézt v přímých řečech, jež tvoří značnou část publikovaných úryvků („Haničko, celý život pracuju v režimu PT, přísně tajné. Přines mi whisky. (...) Hani, problém jsme zanalyzovali.“). V jedné věci bych se ale pana Ďurička zastal. Na to, že v jeho próze je hodně sexu, neshledávám nic překvapivého, natožpak šokujícího či „hustého“. Ten spisek byl přece napsán ve vězení a na co jiného zavřený chlapík asi myslí, než právě na... to (a taky na whisku, doutníky Cohiba).
Sváťa Karásek, který se do krimu dostal z nesrovnatelně ušlechtilejších důvodů než Bohumír Ďuričko, to v jednom písňovém textu shrnul velmi lapidárně: „Nejsem tu krátce, vidím p..u i v chlebový patce.“ A jestli se našli nějací jelimani, kteří byli ochotní vyvažovat zlatem sentence typu „Na co jsem byl tento večer psychicky a fyzicky připraven, byly sexuální radovánky“, je to především jejich problém.
A možná to je z celospolečenského hlediska jaksi bezpečnější, když vězňové píší o sexu, pořád lepší než kdyby spřádali nějaké konspirační teorie. Kdyby se toho doporučení držel autor za zdmi vězení napsaného traktátu Mein Kampf, bylo by na světě o hodně lépe.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
