Mezinárodní zájem o nápravu majetkových újem lidí přeživších holocaust a jejich potomků zahájil v 90. letech konjunkturu výzkumu, který se zaměřil na přesný popis různých způsobů uloupení židovského majetku a analýzu jeho dalšího osudu. V řadě zemí vznikly v té době historické komise, které se věnovaly právě těmto tématům. V České republice působila v letech 1998-2002 tzv. Rychetského komise, která se věnovala především osudu uměleckých předmětů. Její experti také připravovali podklady pro české vyjednavače, kteří se účastnili rozhovorů o odškodnění nucené a otrocké práce a majetkových újem způsobených německým průmyslem. Na základě této poptávky začaly i v Česku vznikat práce, které se detailně věnují arizacím.
Židé v číslech
Pro potřeby odhadů množství židovského majetku je užitečné jejich propojení se statistikami počtu židovské populace. V říjnu 1939 se konal v protektorátu soupis židovského obyvatelstva, při němž bylo zjištěno 90 847 Židů, z nichž 9828 nebylo židovského náboženství. Tato statistika však nezahrnuje všechny tzv. Židy nemojžíšského vyznání, protože nařízení, které jim ukládalo registraci u židovských náboženských obcí, bylo vydáno až na jaře 1940. Miroslav Kárný odhadl, že počet těchto osob v protektorátu dosáhl 14-15 tisíc. Dle oficiálního Himmlerova statistika Richarda Korherra bylo v protektorátu v březnu 1939 118 310 Židů. Skutečný počet byl pravděpodobně daleko vyšší, protože tato cifra nezahrnuje osoby, jimž se podařilo utéct či vystěhovat se v prvních měsících okupace. Někteří lidé, kteří spadali pod norimberská nařízení, se též nikde nepřihlásili a skrývali se, nebo se dokonce zapojili do domácího odboje. Dle oficiálních statistik se do konce roku 1940 vystěhovalo 25 192 obyvatel, kteří byli evidováni jako Židé. Do počátku roku 1943 se to pak podařilo již jen 817 lidem. Nejvíce osob, téměř 13 tisíc, emigrovalo v rámci Evropy. Lze předpokládat, že řadu z nich nacisté dostihli později, když obsadili další země. Uváděný počet 70 tisíc židovských obětí je tak spíše spodní hranicí odhadu.
Drahomír Jančík a Eduard Kubů ve své knížce „Arizace“ a arizátoři... popisují, jaké byly podmínky vystěhování a role německých bank při jeho povolování. Dokud majetný vystěhovalec vybranému německému peněžnímu ústavu - ústav mu byl nacistickou správou výslovně doporučen - veškerý svůj movitý a nemovitý majetek v protektorátu a mimo něj nesvěřil (firmy, cenné papíry, nemovitosti, zlato atd.), nebyly mu vydány výjezdní doklady. Banka „dbala“ o zaplacení všech vpravdě zlodějských poplatků a daní uvalených na židovský majetek. Svěřené majetkové podstaty v koordinaci a se souhlasem Úřadu říšského protektora „zhodnotila“ (hluboko pod cenou), tj. prodala a na majitelovo vázané konto převedla finanční částky, z nichž nakonec většina propadla ve prospěch Německé říše. Banka jako Treuhänder „finančně zajistila vycestování“. Všechny jednotlivé případy projednala s nacistickou správou a zajistila její souhlas se způsobem ožebračení svého klienta. (...) Takto zašantročený majetek svou hodnotou přesáhl půl miliardy korun.
Vyvlastnění židovského majetku bylo v protektorátu oproti Německu a Rakousku provedeno s ohledem na říšskou pokladnu mnohem efektivněji. Tyto procesy byly centrálně řízeny německou okupační správou a český vliv byl velmi omezený. To neznamená, že by protektorátní vlády neměly ambice jej získat ve prospěch českých hospodářských a finančních skupin. Beranova vláda ocenila židovský majetek v pomnichovském Československu na 16 miliard korun. Tyto údaje nezahrnují osobní majetek, o který přišli před deportacemi všichni Židé.
Zlato a drahé kameny
Pro nacistické Německo mělo strategický význam získání deviz. V této oblasti hrál důležitou roli i židovský majetek, a to především zlato a drahé kameny. Stěžejní roli prostředníka v protektorátu sehrála společnost Hadega. Dle studie Jaroslavy Milotové byly dohledány dokumenty, které dokazují, že „součet zlata prokazatelně odebraného židovským subjektům činil 614,62 kg. Tato suma představuje spodní hranici, neboť údaje o přímých prodejích společnosti Hadega nejsou dochovány. Stejně tak nelze zdokumentovat množství zlatých předmětů odebraných Židům německými celními úřady při přechodu hranic v souvislosti s vystěhováním.“ Dále šlo o 5,49 kg platiny a 16 744,594 kg stříbra. Hadega evidovala 5128,8 karátu briliantů a 582,1 karátu diamantových rout. Nacisté získávali devizové prostředky prodejem drahých kamenů a vybraných šperků do Švýcarska, ale třeba i do Portugalska.
„Drtivá většina předmětů ze zlata, stříbra a platiny odňatých Židům za druhé světové války se stala anonymní jednak v důsledku přetavování v rafineriích, jednak v důsledku prodeje drobným překupníkům, kteří s nimi dále nakládali často dnes neznámým způsobem. Až na výjimky nebylo možné předměty fakticky identifikovat, a tedy ani naturálně restituovat.“ Není doposud zřejmé, jak se s kompenzacemi majetkových škod českých obětí nacismu, které souvisely s činností Hadegy, vypořádala nadace německého průmyslu. Osud asi dvou třetin židovského zlata z protektorátu byl zvláštní. Jako součást rezervy Národní banky pro Čechy a Moravu se stalo válečnou kořistí Sovětského svazu. Československá republika ho za židovské nikdy neoznačila a z politických důvodů na ně neuplatnila nárok.
Zajímavé údaje k arizacím nabízí poválečný znalecký posudek JUDr. Chmely Hospodářská okupace Československa - její methody a důsledky, který vypracoval pro potřeby procesu s K. H. Frankem. Chmela uvádí v kapitolce o arizacích, že německý vliv v průmyslu kvůli nim velmi posílil, protože ještě před okupací se odhadovalo, že „asi jedna třetina akciového kapitálu, kuksů a podílů na společnostech s.r.o. jest v rukou židovských“. V celkovém přehledu škod způsobených německou okupací, které byly stanoveny na 429,7 miliardy předválečných korun, je položka židovský majetek vyčíslena ve výši 30 miliard (bez škod na budovách).
Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý. V té době vznikl ostrý spor mezi vládou a Radou židovských náboženských obcí ve věci zákona o likvidačním fondu měnovém, kdy nerestituovaný židovský majetek nakonec skončil ve státní pokladně. To byl osud i tzv. terezínské podstaty (majetek, který zůstal po konci války v Terezínském ghettu), která byla částečně použita ve prospěch obnovy židovských obcí, ale nakonec propadla po roce 1948 státu. Majetek zavražděných Židů, kteří neměli dědice, automaticky získal stát jako odúmrť. Po roce 1948 byl restituční proces až na drobné výjimky zastaven a nastala nová vlna zásahů do majetkových práv. V letech 1948-1950 opustilo české země asi 18 tisíc Židů, většina poválečné populace.
I když bylo Československo signatářem Pařížské reparační dohody o válečných škodách z roku 1945, kvůli studené válce šlo vše k ledu a odškodnění za majetkové újmy za židovský majetek nikdy nedorazilo, ostatně obdobně jako téměř za všechny jiné škody. Původně českoslovenští Židé, kteří přežili válku, mohli později nějaké kompenzace získat jako občané jiných států (např. USA, SRN či Izraele). V 50. letech byla založena Jewish Claims Conference, které jednala o židovských majetkových nárocích vůči Německu. Zastupovala nově vzniklý stát Izrael a židovské oběti v západních zemích. Peníze JCC se dostávaly v malém rozsahu od roku 1954 i do komunistického Československa.
Polistopadové restituce
Po roce 1989 se otevřel nový prostor k nápravě majetkových křivd. Restituce se staly součástí širšího pojetí změny vlastnických práv, ale první zákony z let 1990 a 1991 v mnohém diskriminovaly židovské žadatele, protože odmítaly zkoumat události před rokem 1948. Až v roce 1994 byly přijaty úpravy zákona, které zohlednily skutečnost, že řadě židovských rodin se do komunistického převratu majetek nepodařilo restituovat. Zůstala však řada obecných omezení, které vylučovaly žadatele bez československého a později českého občanství a trvalého pobytu v ČR. Na restituce měly nárok jen fyzické osoby. Netýkaly se společníků společností s ručením omezeným či podílníků v akciových společnostech. Statistiky o úspěšnosti těchto restitučních procesů neexistují. Určitou sondou do problému může být budoucí analýza výsledků humanitárních plateb Nadačního fondu obětem holokaustu (vznikl v rámci Rychetského komise), který za 516 arizovaných a nerestituovaných nemovitosti vyplatil v letech 2001-2003 humanitární platbu v souhrnné výši 100 milionů korun.
Zcela mimořádnou cestu restitucí nastoupily arizované umělecké předměty. V rámci Rychetského komise byla provedena inventura uměleckých sbírek ve vlastnictví státu. Seznam téměř sedmi tisíc předmětů byl umístěn v roce 2000 na webové stránky. Odhaduje se, že asi tisíc položek bylo vráceno. Žádat mohou lidé z celého světa bez ohledu na to, zda mají české občanství, ale dědictví je možné jen v přímé linii, což opět zavedlo nepochopitelnou diskriminaci.
Osudy židovského majetku by měly být i nadále předmětem bádání, protože je třeba zodpovědět otázku, do jaké míry byly všechny ty restituční a kompenzační programy spravedlivé, jak úspěšní byli žadatelé, a proč případně svůj rodinný majetek nezískali. Za válečné škody na židovském majetku byli odpovědni především nacisté, za hledání poválečné spravedlnosti leží odpovědnost na bedrech naší společnosti.
***
Majetek, o který přišli čeští Židé během protektorátu, začal být mapován teprve v posledních letech. Paradoxně v době, kdy většina restitučních či kompenzačních programů byla již ukončena.
Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý.
Confronting the Perpetrators - A History of the Claims Conference
Marilyn Henry
Vydalo nakladatelství Vallentine Mitchell 2007, 256 stran. Budoucnost ztraceného kulturního dědictví Vydalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války v nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2007, 373 strany.
Zničení hospodářské existence Židů a vyvlastnění jejich majetku
Frank Bajohr
Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2006.
„Arizace“ a arizátoři
Drahomír Jančík, Eduard Kubů
Vydala Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum, Praha 2005, 481 strana.
Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945
Jaroslava Milotová a kol.
Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2001, 120 stran.
O autorovi| Tomáš Jelínek publicista Autor (* 1968) se věnuje majetkovým újmám obětí nacismu a je předsedou správní rady Institutu Terezínské iniciativy
