Už během studií začal z ekonomických důvodů pracovat v ruském zastoupení kanadské společnosti Arly Fashion, kde mohl využít zejména své jazykové dispozice – vedle ruštiny se totiž naučil taky anglicky a francouzsky. Dalším důvodem pro nástup do této firmy byla Blahutova vášeň k cestování. Toho si zde mohl dopřát víc než dost. „Firma působila po celém tehdejším SSSR, takže jsem jezdil skoro všude. Byl jsem za polárním kruhem, podíval jsem se do Murmansku i na Kamčatku, jezdil jsem na Dálný východ... Na to, že mi bylo třiadvacet, jsem toho myslím sjezdil docela dost.“ Puč v přímém přenosu V Sovětském svazu zažil Blahut pád železné opony a v roce 1991 takřka „v přímém přenosu“ také poslední vzepětí bývalých bolševiků a někdejší KGB – internaci Gorbačova a vojenský puč s tanky v moskevských ulicích.
„Dělal jsem tehdy nějaký projekt pro agenturu na výzkum veřejného mínění, o kterém jsem psal i svou diplomovou práci. Agentura sídlila v budově přímo proti Bílému domu, tedy ruskému parlamentu. Na střeše našeho domu se rozmístili snajpři a ostřelovali okolí. To bylo asi poprvé, kdy jsem se bál o život.“
Definitivní sesazení Michaila Gorbačova si Tomáš Blahut také dobře pamatuje. „Přesně v ten den jsem se odlétal do Prahy. Puberta pominula, vztahy s rodiči se zlepšily, stýskalo se mi a z pobytu venku jsem už byl unavený. V Moskvě jsem tenkrát bydlel na koleji a vracel jsem se tam po třech týdnech strávených na Dálném východě. Pokoj jsem měl vykradený, nikde nikdo. Pak jsem sehnal maličké rádio, pustil ho a místo zpráv slyšel jen smuteční žalmy a pohřební pochody. Nechápal jsem, co se mohlo stát. Tak jsem chytil na ulici taxíka a teprve jeho řidič mi řekl: Je převrat, jestli jedete na letiště, je to ten nejlepší nápad, který můžete mít.“ Do Ruska se Blahut ještě párkrát vrátil coby podnikatel v oblasti cestovního ruchu, a jak říká, jeho pobyty v Moskvě hezky zapasovaly i do všech ostatních ruských převratných událostí. „Zažil jsem tam devalvaci měny, úplný ekonomický krach v 97. roce... Byly to roky bohaté na zážitky.“ Do Bejrútu si jel zalyžovat Koncem 90. let však opustil tuto zem nadobro a začal působit v Česku v reklamní branži. Přes ni se dostal do nizozemské společnosti nabízející reklamu uvnitř obchodních center, pro kterou pracoval šest let postupně v několika středoevropských zemích. Později zakotvil v české pobočce firmy Sony. Načež přišel další výjezd do zahraničí – tentokrát do Libanonu.
„Skončil jsem právě pracovní poměr v Čechách, dostal peníze na rozloučenou a koukal v posilovně na CNN. Vysílali reportáž o tom, jak se v Libanonu báječně lyžuje. Hned z posilovny jsem běžel koupit letenku do Bejrútu. Nic jsem o tom městě ani zemi nevěděl, ale zdálo se mi jako dobrý nápad jet si tam zalyžovat.“
Když v libanonském hlavním městě vystoupil z letadla a dorazil na náměstí Mučedníků, zjistil, že kromě něj tam to odpoledne přišel další milion lidí. „Propukla právě cedrová revoluce žádající odchod syrských vojsk ze země. Ta revoluce byla často srovnávána se situací u nás po srpnu 68 nebo s listopadem 1989 a mně tak připadala také. Lidi byli úžasní. Rozhodl jsem se v Bejrútu zůstat a založit tam reklamní agenturu. V ČR jsem neměl žádné závazky a společnost v Bejrútu byla nesmírně kulturní, vzdělaná, neměl jsem žádné komunikační problémy, protože všichni hovořili plynně francouzsky i anglicky – nezdálo se mi to složité.“
Dohodl si pár schůzek s právníky a s tamější reklamní asociací, udělal si podle svých slov velmi rychlý průzkum, co chce dělat, kolik to bude stát a co by to mohlo přinést, a rozjel vlastní byznys. Napjatá politická situace ale reklamním projektům příliš nepřála, takže po jednom roce z ekonomických důvodů skončil. „Náklady na můj pobyt v Bejrútu vysoko převyšovaly mé příjmy. Vrátil jsem se domů, přičemž jsem odjel měsíc a půl před vypuknutím známé sedmnáctidenní války s Izraelem. Byl to bouřlivý rok.“
Do Bejrútu se Tomáš Blahut ale pořád vrací a třikrát čtyřikrát ročně se tam podívá.
Po návratu do České republiky rozeslal manažer svůj životopis po head-hunterských agenturách a mezi nabídkami, které se objevily, byla i pozvánka na pohovor do firmy Amica Commerce, nabízející na českém a slovenském trhu domácí spotřebiče polské značky Amica. Jeho úkolem mělo být dostat firmu s poměrně slabým renomé a celkem špatnými obchodními výsledky na lepší pozici. „Začal jsem přemýšlet kudy do toho, navštívil jsem její továrnu v Polsku a snažil se přijít na kloub tomu, proč se jí tady nedaří. Produkt samotný byl v pořádku, to byla dobrá zpráva. Bylo ale potřeba zlepšit distribuční síť, komunikaci a image značky.“
Blahut to řešil rozšířením týmu a změnou motivačních pobídek, kde položil důraz na výsledky. „Zakládám si na tom, že výsledky společnosti tvoří každý člen týmu, ať jde o obchodníka, servismana, manažera, nebo administrátora.“
Na českém a slovenském trhu začala jít značka skutečně nahoru. „V Česku nám prodeje stoupají, přestože trh bílé techniky obecně klesá. Stoupající prodej je dobrá zpráva, na celkově klesajícím trhu se bohužel podepisuje útlum developerské výstavby v důsledku finanční krize. Složitá je situace v Maďarsku, kde v poslední době bohužel došlo k naprosto katastrofálnímu vývoji maďarské ekonomiky. Musím říct, že ani teď tam nevidím světlo na konci tunelu.“
***
TOMÁŠ BLAHUT
Rodina: „Žiju poměrně čerstvě v partnerském svazku, jsem bezdětný. A máme psa.“ Auto: „Jezdím BMW řady 3.“ Oblíbená hudba: „Mám poměrně širokospektrální záběr, baví mě chilloutová hudba, etno...“ Volný čas: „Mou nejoblíbenější činností je cestování, padne na něj 150 % mého volna, jiný čas nezbývá. Maximálně na to, co se s cestováním pojí – sport, lyže, kulinářské zážitky.“ Dovolená: „Nevracím se často na jedno místo, možná s výjimkou Libanonu, jinak nemám vyhraněné destinace, země ani penziony, rád poznávám nové kraje. Ale mám rád Karibik, to je určitě příjemná oblast.“
Puč v Moskvě jsem zažil v přímém přenosu. Z Bejrútu se mi už podařilo před válkou ujet Tomáš Blahut, generální ředitel firmy Amica
