Renesanční myslitel Giordano Bruno se zamýšlí nad fyzikálními principy světa
Pohyb věcí je dvojí: přirozený a nepřirozený; přirozený pochází z vnitřního principu, nepřirozený z vnějšího principu; přirozený je v souladu s přírodou, složením, vznikem; nepřirozený nikoli. Ten je dvojí: násilný, působící proti přirozenosti, anebo řízený a zvladatelný, jenž přirozenosti neodporuje. Obecně řečeno, přirozený pohyb se týká všech rodů či kategorií a nerozlišuje se při něm mezi pohybem a změnou. Ponecháme-li zatím stranou ostatní způsoby pohybu a budemeli uvažovat o tom přirozeném pohybu, který je změnou místa, pak rozeznáváme dvojí: první se týká věcí zaujímajících přirozené postavení a setrvávajících na svém místě; jde o pohyb kruhový anebo takový, který ho napodobuje; druhý se týká věcí, jež nezaujímají přirozené postavení: pak jde o pohyb přímý.
Přímo se pohybuje vzduch, aby zaplnil prázdná místa, stejně tak kámen ve vzduchu a těžší těla klesající vodou, aby zde našla místa svého přirozeného spočinutí nebo pohybu; rovně, pokud to jde, se pohybují protikladné věci, které se odpuzují, jako kouř, pára či voda od ohně (rychleji se dostávají do větší vzdálenosti, pohybují-li se rovně); rovně se také přitahují podobné věci a ty, které si odpovídají, jako sláma k ambře, železo k magnetu, aby se lépe nebo pevněji nehybně usadily nebo dostaly do pohybu.
Existuje třetí typ pohybu, kterým je příliv a odliv všech částí ze všech přirozených těl, která je všude kolem sebe mnoha způsoby vysílají: tomuto pohybu prozatím říkejme sférický, neboť se neděje po přímce, není odstředivý, dostředivý ani nespočívá v pohybu okolo středu. Sleduje bezpočet drah jakoby vycházejících ze stejného středu, jelikož každé tělo cosi vyzařuje z celého svého vypouklého povrchu a samo zase něco přijímá a vstřebává; dospívá a sílí, když příliv vhodných věcí převažuje nad odlivem. V opačném případě, když narůstá příliv vnějších věcí a zvyšuje se odliv přirozených věcí, slábne, vadne a upadá. Toto je také příčinou úpadku a vnitřní proměny věcí.
O prvních dvou druzích pohybu není sporu, lze se o nich přesvědčit smysly a jejich chápání a výčet jsou obecně známé; kdo však hlouběji zkoumá třetí druh pohybu, shledá jej nejenom skutečným a přijatelným, ale také nezbytným. Vnímatelný je zejména ve věcech, které nejvyšší měrou vykazují smyslové kvality, jako v případě ohně, který ohřívá nejenom jednou svou částí nebo okrajem, ale hřeje všude okolo sebe, a když se najednou zažehne, plane a osvětluje vše okolo. A také v případě hlasu: zvuk se ve stejnorodém prostředí rozléhá na všechny strany stejně.
Také čich odhaluje, že z vonných věcí vycházejí nepřetržitě jisté částice. Vůně totiž není možná bez toho, že by ze složeného těla nevystupovaly do okolí jisté částice či substance. Podobně jsou s podobami, obrazy a jinými smyslovými vjemy tohoto druhu vydávány tyto vjemy spolu s malými částicemi, které jsou podivuhodným způsobem vzdáleny i od těch nejmenších smyslově vnímatelných věcí.
Snadno to zjistíme u těch věcí, které si po celá léta udržují svou vůni, přestože jejich kvantita je nepatrná. Kromě smyslových kvalit a vlastností tohoto typu, které sféricky vydávají těla do svého okolí, jsou i jiné, duchovnější a méně pohyblivé, které působí nejen na tělo a smysly, ale také na vnitřního ducha a dotýkají se nejhlubších schopností duše, kde probouzejí jisté city a vášně; toto je obecně známé u mnoha kamenů, kořenů a četných minerálů.
Knihu Giordana Bruna nazvanou Magie, pouta a dialog renesančního filozofa vydalo nakladatelství Argo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
