Maďarsko začalo invazi v noci z 22. na 23. března 1939. Krátce po půlnoci maďarské jednotky obsadily Ublu, kde překvapily a zajaly rotu 16. pěšího pluku. Pak pokračovaly v postupu na čáru Velký Berežnyj Ulič a Vyšné Německé-Sobrance. Ráno 23. března obsadily Sobrance a na severu postoupily až ke Stakčínu... Těmito slovy začíná v knize Slovenská armáda 1939-1945 (Naše vojsko 2003) kapitola nazvaná Malá válka. Maďarské ztráty byly devět mrtvých a třicet raněných, na slovenské straně padlo třicet šest vojáků a dvaadvacet civilistů. Po dvou dnech bojů „válka“ skončila. Šlo o jediný ozbrojený konflikt mezi Maďary a Slováky za celou tisíciletou historii jejich soužití.
Slovenské dějiny by bez dějin Uherského království byly jen útlým sešitkem, který by končil v polovině desátého století a začínal při nejlepší vůli někde v polovině století devatenáctého. Slováky může utěšovat, že dějiny Slováků na Slovensku (jak to část historiků z takzvaného nacionalistického tábora zdůrazňuje) začínají o několik století dříve než dějiny Maďarů. Musí si však pomoci tím, že do nich zahrnují i kupce Sáma a jeho mytickou říši a také Velkou Moravu, která dává části dnešní slovenské historiografie šanci prohlašovat velkomoravské vladaře za první (a jediné) „slovenské krále“.
Část maďarských historiků pokládá zase za předchůdce maďarského státu Avary, jejichž státní útvar v Podunajské nížině zanikl na začátku 9. století. Maďarské kmeny dorazily do Karpatské kotliny o více než půl století později. A spor přenášený do aktuální politické roviny, „kdo byl v Karpatské kotlině první“, tak může běžet donekonečna.
Z tohoto důvodu hrají ve slovenských dějinách a jejich současné politické interpretaci klíčovou roli slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, jejichž christianizační mise předchází o půl druhého století přijetí křesťanství prvním uherským (maďarským) králem, svatým Štěpánem. Oč méně po Velké Moravě zůstalo hmotných a také písemných svědectví, o to více ji Slováci (na rozdíl od Čechů) zdůrazňují. Základy velkomoravských kostelů na Bratislavském Hradě nebo rotundy u Ducové jsou pro dnešní Slovensko památky mimořádného významu. Památky na dobu, kdy na Slovensku „byla už civilizace“, zatímco předkové dnešních Maďarů se svými stany teprve cválali asijskými stepmi směrem do Evropy.
Skvělý Zikmund a hodný Korvín Navzdory tomuto zásadnímu vymezování vůči počátku maďarských dějin však ve slovenských historických publikacích nenajdeme žádný popis zvěrstev či ukrutností, které by se udály při včleňování území dnešního Slovenska do maďarské, či jak se píše a zdůrazňuje, uherské říše.
Rozdíl mezi „uherským“ a „maďarským“, pro Slováky klíčový, lze přirovnat k širší veřejností už zapomenutému a do češtiny nepřebranému rozdílu mezi „böhmisch“ a „tschechisch“. Tak jako si Češi celkem suverénně přisvojují „böhmisch“ dějiny multikulturního českého království, kde od vymření Přemyslovců nevládl s výjimkou Jiřího Poděbrad žádný král českého rodu, přisvojují si Slováci dějiny Uherska. Ostatně ani Uhersku od vymření Arpádovců už nikdy nevládl žádný maďarský rod. „Jsou to i naše dějiny. Nenechme si je vzít,“ pronesl ostatně v osvíceném projevu k desátému výročí vzniku Slovenska tehdejší předseda Slovenské národní rady Pavol Hrušovský. Pro Slováky je to ale přece jen těžší o to, že na rozdíl do Čechů nikdy neměli svoji šlechtu a ani na území osídleném slovenským etnikem netvořili nikdy v historii vládnoucí vrstvu.
Slovenská národní historiografie to vyřešila tím, že zdůrazňuje multikulturní rozměr Uher a vyzdvihuje ty krále, kteří se prohlašovali a cítili králi především uherskými, nikoli v dnešním slova smyslu „maďarskými“. Což nemusí nutně znamenat, že by se od soudů a pohledů maďarských historiků ti slovenští zásadně odlišovali. Platí to i o svatém Štěpánovi - a právě kvůli odhalení jeho sochy ve slovenské části rozděleného Komárna propukla poslední slovensko-maďarská krize. „Svatého Štěpána si Maďaři dodnes uctívají jako svého hlavního národního patrona. Úcta k němu se ale rozšířila i na Slovensko. Není se čemu divit, vždyť Slováci žili ve státě, který založil, celých devět století, přičemž osm století to bylo bez národnostních třenic a nedorozumění. Král Štefan si vážil i nemaďarských etnik, které žily v jeho říši,“ píše například slovenský historik Anton Špiesz v Dejinách Slovenska, jejichž spoluautorem je i současný místopředseda vlády Dušan Čaplovič.
Češi horší než Maďaři Slováci a Maďaři se v interpretaci dějin zásadně neliší až do poloviny 19. století. A je to interpretace mnohdy významně odlišná od pohledu českého. Zikmund Lucemburský je například pokládán za osvíceného a významného vladaře, husité jsou především loupeživou bandou a za jednoho z největších vladařů historie je považován Matyáš Korvín, poslovenštěný „král Matěj“, jehož jméno si dodnes dávají slovenské krčmy z úcty do svého názvu.
Společným nepřítelem Slováků i Maďarů byli pak po staletí Osmané. Války s nimi jsou od konce patnáctého století až do století devatenáctého určujícími událostmi společné historie. Slováky a Maďary zásadně nerozkmotřilo ani „jaro národů“ roku 1848. Maďarští historici připomínají, že Slováci se, na rozdíl od jiných národů Uherska, nepostavili na stranu Habsburků při potlačování uherského (tedy spíše maďarského) povstání. Tento fakt však nebrání slovenské historiografii ve zdůrazňování role „slovenských dobrovolníků“, kterých bylo nanejvýš pět stovek, a jejich neúspěšného pokusu rozpoutat i na Slovensku „národní revoluci“. Čestná jednotka slovenského prezidenta je dnes oblečena do napodobeniny jejich uniforem.
Zásadní problém mezi Slováky a Maďary nastává až v roce 1867, kdy se Maďaři ujímají vlády v Uhrách a z východní poloviny monarchie budují svůj národní stát. Aby toho dosáhli, musejí nejdříve „maďarizovat“ velkou část obyvatelstva, protože etničtí Maďaři jsou v Uhrách v menšině. Tomuto cíli podřizují všechno od volebního zákona, který upřednostňuje bohatší, převážně maďarské vrstvy, přes novou interpretaci dějin až po maďarizaci školství.
Až na tragédii v Černové, kde na počátku století rozehnali četníci proslovenskou demonstraci střelbou a zůstalo tam patnáct mrtvých, se však mezi Slováky a Maďary nic dramatického nedělo. „Maďarizace“ Uher vehnala větší část zbylé nepočetné slovenské inteligence do náruče Čechů. Československý stát však za první světové války musel být dohodnut v americkém Pittsburghu se slovenskou emigrací, protože na Slovensku nebylo s kým jednat. I Milan Rastislav Štefánik byl v rámci Slovenska solitér a až do podzimu 1918 vycházela téměř veškerá aktivita směřující k sjednocení se Slováky od Čechů. Jen asi sedm procent legionářů byli Slováci. Slovenská národní rada, kterou lze brát jako první zřetelný signál nevelké skupiny slovenských politiků ke spojení s Čechy, vznikla až v září 1918 v provinčním Martině.
Také válka o Slovensko, jak se dají nazvat boje s Maďarskem v roce 1918-1920, se vedla hlavně mezi Čechy a Maďary, Slováci se jí účastnili jen okrajově. Vytvoření unitárního, nikoli federalizovaného Československa s dominancí Čechů, koncepce československého národa a především úpadek slovenského průmyslu a podnikatelů, zaviněný zpřetrháním vazeb s Maďarskem, vedly významnou část slovenských politiků k úvahám o tom, zda by nebylo bývalo lepší být místo Čechů s Maďary. Budapešť tyto úvahy vehementně podporovala. Jeden z nejvýznamnějších mužů slovenské politiky, pozdější premiér válečného „slovenského štátu“ Vojtěch Tuka, byl na konci 20. let odsouzen jako „maďarský agent“.
Meziválečné Slovensko zažívá místo dosavadní „maďarizace“ českou „kolonizaci“, jazykově sice bližší, ale kulturně (vzhledem k českému ateismu) mnohem vzdálenější. Uherská alternativa proto zůstává až do třicátých let otevřená. Tedy zdaleka nejen kvůli asi půlmilionové maďarské menšině na jihu Slovenska. Ostatně v té době ještě uměl maďarsky téměř každý Slovák.
I proto viděli Slováci vztah k Maďarsku daleko méně konfrontačně než Praha. Významný slovenský činitel a pozdější československý premiér Milan Hodža například navrhl v roce 1918 hranice Slovenska Maďarsku tak, že by tehdy „neslovenská města“ Bratislava i Košice připadla Maďarsku. Tvrdou, „nepřátelskou“ variantu hranic, která zahrnovala čistě maďarská území na jihu Slovenska, prosadili v rámci Trianonské dohody Češi v čele s Edvardem Benešem.
To však nebránilo o dvacet let později tomu, aby národně již mnohem více uvědomělí Slováci nebrali První vídeňskou arbitráž - pokračování Mnichovské dohody -jako maďarskou zradu. Slovensko, v té době už fašistické a autonomní, přišlo o jih země včetně Košic. Nespokojené však bylo i Maďarsko, které chtělo i tehdy stále ještě převážně maďarsko-německou Bratislavu, jež byla pod názvem Pozsony po tři století hlavním městem Uherska.
Nepřátelští spojenci Po celou dobu existence samostatné válečné Slovenské republiky pak byly vztahy s Maďarskem nepřátelské. Nacistické Německo využívalo nepřátelství mezi Bratislavou a Budapeští k tomu, že oběma naznačovalo možnost „konečné úpravy hranic“ po válce podle zásluh. Když se v srpnu 1939 Hitler pokoušel donutit Maďary, aby se připojili k válce proti Polsku, nabídl jako odměnu celé Slovensko. Maďaři odolali a Slováci si naopak existenci svého prvního státu prodloužili o pár let tím, že spolu s Hitlerem zaútočili bez vyhlášení války na Polsko. Po velkou část války se pak Slováci s Maďary předbíhali, kdo bude věrnějším spojencem, obě země vyslaly své armády bojovat se Sovětským svazem, Maďaři i do útoku proti Jugoslávii.
S koncem války zanikla jak Slovenská republika, tak v roce 1946 Maďarské království. Slovensko bylo připojeno zpět k Česku. Díky tomu - i díky Slovenskému národnímu povstání - se na Slováky pohlíželo jako na „vítězný národ“, kdežto na Maďary jako na „národ poražený“. Snahy vyhnat z jihu Slovenska Maďary jako „kolaboranty a zrádce“ však Stalin odmítl a výměna obyvatelstva se týkala jen asi 80 000 Maďarů a 60 000 Slováků. Přesto zůstali zbylí Maďaři na Slovensku zbaveni občanství, byli majetkově perzekvováni a dodnes se nedočkali omluvy ani plných restitucí.
Maďarsko dnes na rozdíl od meziválečného období přistupuje k hranicím jako k faktu, který nelze změnit násilím. Zároveň však v rámci „rozmlžování“ státních útvarů v rámci EU posiluje od 90. let cílevědomě vazby na asi pětmilionů Maďarů žijících kolem Maďarska, včetně jihu Slovenska, a vytváří tak nový „jednotný národní prostor“. To vyvolává u všech okolních států značnou nervozitu.
V mnoha ohledech proto připomíná dnešní slovensko-maďarský vztah válečnou dobu, s tím rozdílem, že Berlín a třetí říši nahradil Brusel a EU. Ani jedna země není spokojena se současným stavem (Slovensko chce jazykovým zákonem „poslovenštit“ jih země). Budapešť a Bratislava se předhánějí ve své „evropskosti“ a Brusel neustále zasypávají stížnostmi a žádostmi o řešení krize (v tom dnes vede Budapešť). Podívat se na Evropskou unii jako na zvětšenou podobu středověkého Uherska, kde spolu Slováci a Maďaři a další národnosti žili v míru a bez problémů, je pro oba národy obtížné, pro Slováky samozřejmě ještě o něco víc. Ostatně, zkuste dnes s podobným pohledem, připomínajícím ve vztahu k EU habsburskou monarchii, uspět v České republice. Jediným, co může dnešní obavy z prohlubující se slovensko-maďarské krize snížit, je opakované konstatování z úvodu: Slováci a Maďaři spolu nikdy v historii neválčili.
***
Dejiny Slovenska
Anton Špiesz, Dušan Čaplovič
Vydalo nakladatelství Perfekt,
Bratislava 2006. 315 stran.
Tisíc let maďarského
národa
Paul Lendvai
V překladu Milana Navrátila vydalo
nakladatelství Academia, Praha 2002.
457 stran.
Slovenský stát
Ivan Kamenec
Vydalo nakladatelství Anomal, Praha
1992. 143 strany.
Bída malých národů
východní Evropy
István Bibó
V překladu Dany Gálové vydala
nakladatelství doplněk a Kaligram,
Brno a Bratislava 1997. 614 stran.
Budapešť a Bratislava se předhánějí ve své „evropskosti“ a Brusel neustále zasypávají stížnostmi a žádostmi o řešení krize
O autorovi| Luboš Palata redaktor LN, Autor je redaktorem zahraniční rubriky LN
