Bolestínem Jaromír Jágr nikdy nebyl a není. I jemu někdy vázne souhra se spoluhráči a puku se nechce do sítě soupeře. Jako na začátku letošní sezony, kdy na něho fandové i bučeli. Co mu ale nikdy nelze upřít, je jeho snaha pomoci spoluhráčům třeba i v traumatizujících chvílích bolesti, zoufalství, beznaděje. Sebeobětovat se pro ně, pro tým. Hrál už s horečkami, prášky utišujícími bolesti, obstřiky, čerstvě vyraženými zuby, zraněnými koleny, rameny, třísly, zády, nalomenými kostmi a... Kdo by jen mohl zapomenout na jeho zlomený malíček na MS ve Vídni.
Říká se totiž o něm, že má posunutý práh bolesti a vydrží, co jiní ne. „Tenhle práh si posouval sám,“ tvrdí jeho přítel Marian Jelínek. „Dřel totiž jako kůň.“ Slovo bolístka se navíc v jeho rodině nenosilo. Jágr se také snaží nepřijímat pomoc zvenčí. Tvrdí, že je silný vnitřně a nepotřebuje medikamenty. Tím občas vyhrává nad nemocemi a bolestí. I proto ho fandové mají tak rádi. A nejen u nás.
