Některá dobře znějící slova jsou zlověstná. Například efektivita. Normálně by to slovo znamenalo, že něčeho bude za stejné peníze víc nebo že se výsledek získá s menšími náklady a námahou. Napadá mě příklad: Když České dráhy vyhlásily efektivitu, propustily tisíce zaměstnanců. A vlaky jezdí i vypadají hůř. Jenom platy zůstalých se udržely. Jiný příklad, teoretický: Až třeba Česká filharmonie vyhlásí efektivitu, bude to znamenat, že od každého nástroje propustí jednu sílu a zůstalé přitlačí, Rudolfinum to nepozná. Ale k obsahu efektivity patří i příznivý morální stav tělesa, jeho sebevědomí, pohotovost k výkonu, schopnost překonat kritické chvíle a jakási podnikavost a chuť k něčemu novému, neznámému.
Teď se začalo mluvit o zvýšení efektivity v činnosti Památníku národního písemnictví. Normálně bych myslel, že tento ústav chce o své práci dát víc vědět, přitahovat pozornost čtenářů, autorů, badatelů. Chce se nějak vkličovat do vyučování a studia literatury ve školách. To si však myslet nemůžu, když s tím heslem přichází nadřízený úřad. A to může zase znamenat propuštění jednoho muzikanta v oddělení, slučování věcí podle abecedy, seškrtání akcí, volbu levnějších úklidových prostředků, vyšší vstupné, úspory elektřiny...
Tu efektivitu by měl dělat ústav sám! Má-li dosti ducha a nápadů, k nimž se dosud nemohl odhodlat. Co když ale toto vše tam je, a chybí jen peníze? Na to je tu ovšem ministerstvo, jemuž vláda nikdy nedá ani procento z rozpočtu na kulturu. A já tedy nemíním vrtat do ministra. Nemyslím, že by měl víc tlačit na vládu, ale vláda na veřejnost. Jaká je to investiční politika, když odmítá investovat do kultury? Když stav kultury má se projevovat v tom, jak lidé přijímají úkoly, jak jsou pružní v hospodaření, čemu v životě dávají přednost, jak rozumějí politice a staví se vůbec ke světu!
Tu je zatvrzelý předsudek, že peníze do kultury jsou jen výdaj, ztráta. Vláda opravdu rozhoduje o kultuře jako o chudinském spolku, jemuž nelze nějakou podporu odmítnout. Já myslím, že naše společnost, jak je čím dál více znát, není chudý spolek! Je v některých koncích dokonce velmi bohatá. Máme ředitele a správní rady se statisícovými platy; já si vždycky říkám, že žádný člověk přece nemůže udělat práce za sto tisíc měsíčně, co by to musel dělat, čím, a jak by vypadal? Dávají si sami milionové odměny: za co konkrétně, jak ti lidé vypadají a co třeba čtou? Jsou podniky jako ČEZ, který vydělává miliardy, a nestydí se přitom zdražovat elektřinu a skrze ni všecko další. Jaký je v tom rozum?
Vrátím se k tomu Památníku: to není dobrý název. To slovo je spojeno s představou vzpomínky, nahlédnutí, pozastavení. Jako muzeum, které jen ochraňuje jednou nalezené předměty, nabízí je naší pozornosti, vykládá jejich původ a minulý účel. Ale samo neorganizuje výpravy do minulosti, do polí a lesů. Ono vlastně proto zmeškalo nález toho, co nedávno nalezli divocí sběrači.
Ten ústav na Strahově by měl dostat jiný název, aby si ho ředitelé sousedních muzeí nepletli se svým. Dověděl jsem se, že se zakládá Společnost přátel toho ústavu na Strahově. Dostal jsem pozvánku, půjdu tam.
***
Vláda opravdu rozhoduje o kultuře jako o chudinském spolku, jemuž nelze nějakou podporu odmítnout
