Měl pravdu. On – drobný podnikatel, a ne já – novinář. Po roce 2005 se Polsko vydalo jinou cestou, než jsem po čtyřech letech vlády postkomunistické levice čekal. Nikdy, ale opravdu nikdy bych se nenadál, že se lidem, kteří mají za sebou krásnou minulost Solidarity, zachce vstoupit do kontaktů s podezřelými individui se značkou Sebeobrany a Ligy polských rodin.
Zajímal se jako první Lech Kaczynski však stál trochu nad tím, co dělal jeho bratr dvojče Jaroslaw. Tyto rozdíly byly nejnápadněji vidět při takových příležitostech, jako bylo třicáté výročí vzniku Výboru na obranu dělníků (KOR) v roce 2006. Hlava státu tehdy pozvala do prezidentského paláce lidi spojené s tímto disidentským hnutím, v němž nebylo důležité politické přesvědčení, ale dobro země a lidí, kteří v ní žijí.
Šéfredaktora novin Gazeta Wyborcza jsem tam tehdy sice nepotkal, ale byla tam například Ewa Milewiczová, která byla komentátorkou právě onoho deníku, k němuž mnoho voličů bratří Kaczynských cítí takový odpor, že ho nevezmou do ruky. A tak se paní Ewa, Henryk Wujec či Jan Litynski – dávní lidé z KOR, kteří už tehdy zastávali rozhodně jiné pozice než bratři dvojčata – procházeli po paláci se stuhami řádů, které jim udělil Lech Kaczynski.
Ale on nevyznamenával jen je. Při tomto i jiných výročích dostávali pozvánku do paláce lidé, na které se už nikdo nepamatoval. Lidé, kteří se nikdy nedostali na první ani další stranu novin. Ti, kteří bojovali s bolševikem někde na venkově. Za stanného práva roznášeli letáky a ubytovávali u sebe skrývající se aktivisty. Když je dopadla státní bezpečnost, končili ve vězení, ztráceli práci i půdu pod nohama. A když bolševik padl, nikoho nezajímali. On byl první.
Zapomenutá tradice Chtěl vytvořit IV. Rzeczpospolitu čili Polskou republiku, sliboval to ve volební kampani. Chtěl spolu s bratrem Polsko osvobodit – tentokrát už ne od nadvlády okupanta, ale od korupce a takzvaných bratrstev. Vzorem mu byl tvůrce II. Rzeczpospolity. „Říkal o sobě, že kdyby se byl narodil před válkou, jistě by patřil do Polské socialistické strany. Hned po složení přísahy jel na Wawel, aby položil květiny na hrob maršála Pilsudského,“ připomíná Pawel Wronski v deníku Gazeta Wyborcza. „Byl reliktem již zapomenuté tradice PSS, která propojovala étos inteligence pociťující povinnost péče o malého člověka s úctou k polské tradici,“ napsal komentátor deníku Rzeczpospolita Piotr Semka.
To byl jistě jeden z důvodů, proč se v roce 1977 připojil k Výboru na obranu dělníků, poté spoluvytvářel Svobodný odborový svaz a nakonec Solidaritu, kterou krátkou dobu řídil (formálně byl místopředsedou), když – po pádu komunismu – se její dosavadní předseda Lech Walesa rozhodl stát prezidentem.
Bratři u kulatého stolu Lech Kaczynski byl právník. Studium na Varšavské univerzitě ukončil v roce 1971, osm let poté obhájil doktorát. Habilitoval se v roce 1990.
V roce 1989 se společně s bratrem účastnil rozhovorů u „kulatého stolu“, které zahájily konec komunismu v Polsku a vlastně v celé střední a východní Evropě. A takto „kulatý stůl“ hodnotil až do konce, navzdory lidem, kteří tehdy dosažený kompromis označovali za zradu. I když měl za zlé „solidaritní“ straně, že se dohod, které tam byly uzavřeny, držela příliš dlouho a příliš důsledně.
Po odchodu ze Solidarity byl Lech Kaczynski v letech 1992 až 1995 vedoucím Nejvyššího kontrolního úřadu. V následujících letech se věnoval vědecké činnosti, v roce 1996 se stal mimořádným profesorem Gdaňské univerzity. V roce 2000 ho premiér Jerzy Buzek udělal ministrem spravedlnosti. O dva roky později zvítězil ve volbách na primátora Varšavy.
„Pane předsedo, úkol splněn“ Odtud už cesta mohla vést jen k nejvyššímu úřadu ve státě. A tak to také dopadlo – vzdor předvolebním průzkumům. „Pane předsedo, hlásím, že úkol je splněn,“ ohlásil svému bratrovi během volebního večera. Ať se na to díváme, jak chceme, byla to prekérní situace, protože měl být nadstranickým vůdcem státu.
Jako prezident se hodně angažoval ve prospěch těch států v postsovětském prostoru, které se snažily vymanit ze závislosti na Rusku. Plynule převzal žezlo od svého předchůdce, postkomunisty Aleksandra Kwašniewského, který jako jediný dokázal hovořit s odcházejícím ukrajinským prezidentem Leonidem Kuczmou a sehrál zásadní úlohu při prosazení evropské pomoci „oranžové revoluci“, a sám pak pokračoval v těsné spolupráci již s novou hlavou ukrajinského státu Viktorem Juščenkem.
Již plně jeho autorství nesla spolupráce se státy jižního Kavkazu, k níž povzbudil také prezidenty všech tří baltských států. Slavná výprava celé této čtveřice do Gruzie bojující s Ruskem neskončila neštěstím možná jen proto, že pilot odmítl přistát v Tbilisi...
Pro zemi, pro krajany a přátele Bratři Kaczynští jako chlapci vystupovali jako Jacek a Placek ve filmovém hitu pro děti O dvou, kteří ukradli Měsíc. Jako dospělý Lech Kaczynski také v jistém smyslu „kradl Měsíc“. Ale tak jako předváleční socialisté jistě ne pro sebe. Pro svou zemi, pro své krajany, pro přátele u Dněpru i pod Elbrusem...
S Václavem Klausem měl Lech Kaczynski společné, že oba mysleli v kategorii národa, i když jistě každý po svém. Nějakou dobu hlásali podobné názory na Evropskou unii. Ale i to skončilo...
***
Chtěl spolu s bratrem Polsko osvobodit – tentokrát už ne od nadvlády okupanta, ale od korupce a „bratrstev“
O autorovi| AURELIUSZ M. PEDZIWOL, polský novinář
