Čím dál tím víc přitakávám otci Stendhalova Luciena Leuwena, který se bál jen dvou věcí na světě, nudných lidí a vlhkého vzduchu. A souzním s argentinským spisovatelem Ernestem Sabatem, který vzýval „jezdce v protisměru“. S dvěma muži nenudného protisměrového ražení jsme se v minulých dnech rozžehnali.
Od rozloučení s Olgou Havlovou nezažila Praha tak mohutný a důstojný pietní akt jako v úterý odpoledne v odsvěceném kostele svaté Anny v případě obřadu k uctění architekta Jana Kaplického. Ať už to zvěčnělý chtěl, nebo ne, stal se pro značnou část veřejnosti symbolem nepohodlného bojovníka proti čecháčkovství, malosti, duševní zácpě, fouňovství, naobědvanému „zdeúřednictví“ a arogantní tuposti, sídlící buď na Hradě či pod ním.
Přišel jsem tam, právě když ze záznamu zpívala Eva Olmerová. Přítomní trpělivě postupovali k pamětní knize, a abych nezdržoval, rychle jsem potom do ní vepsal: „Nezapomeneme! Na Vás, ani na ně!“ Hle, záhy jsem uzřel další důkaz ubohosti umělcových protivníků. Při odchodu jsem u dveří překročil kytici od ministra kultury Václava Jehličky, kterou jakási jeho nevychovaná sekretářka neuměla položit na pódium a odložila ji na kostelní práh! Tleskal jsem Kaplickému loni v říjnu, kdy od onoho pakulturního úředníka, bránícího stavbě Národní knihovny, odmítl převzít licoměrnou státní cenu za přínos v... V čem vlastně?
Dobře to věděly přední anglické deníky, které architektovo smělé dílo, realizované toliko za hranicemi rodné vlasti, zhodnotily v podrobných nekrolozích. V pondělí se připojil též Douglas Martin v The New York Times. Pokud ovšem v článku cituje skeptický výrok Vlada Miluniče o budoucnosti blobu: „Jak chcete hrát Hamleta, když je Hamlet mrtev?“, podotýkám, že Shakespeare je sice mrtev, nicméně jeho hry se budou zajisté hrát dál. Záleží na tom, s jakými režiséry a herci, že8230]
Druhého zesnulého nepřizpůsobivce se snažil Jiří Černý popsat v Hospodářských novinách v materiálu s názvem Mandler se nebál nikoho, ale formuloval kostrbatě. Chápu, že to je těžká výhrada, ale já bych titulek zvolil opačně. Formuloval kostrbatě, ale nebál se nikoho! Cožpak má um rétora větší váhu než život v pravdě? Přitom nebylo mezi našimi intelektuály příliš jedinců, kteří by se nezapletli do hrátek s komunisty jako zmíněný Emanuel, nejen v časopise Tvář. Být Černým, spíš než efemérních internetových sloupků o schůzkách s fiktivním panem Machálkem v restauraci Na Kahánku, všímal bych si nedocenitelné Mandlerovy práce ve zlepšení česko-německých vztahů a nazývání poválečného vyhnání sudetských Němců a podstaty Benešových dekretů pravými jmény.
Pod maskou zdánlivě zakaboněného muže skrýval se člověk vzdělaný, bystrý a sarkastický. Vážil jsem si dne, kdy mi nabídl tykání a věnoval přepracovaný výběr povídek Poslední Branibor a jiné příběhy. Nutno připomenout, že vedle angažmá historika a publicisty byl nedoceněným prozaikem a autorem vytříbených, ironicky stylizovaných próz. O nich však bedlivý strážce nekostrbatosti zjevně pranic netuší.
***
Přítomní trpělivě postupovali k pamětní knize, a abych nezdržoval, rychle jsem potom do ní vepsal: „Nezapomeneme! Na Vás, ani na ně!“
