Loni v červenci jsem tu napsal slovo „Letní ženy“. Překvapilo mě, co se v ulicích objevilo ženských žen! Psal jsem trochu o jejich zadcích. „Žena se ovšem skládá i z poprsí,“ psal jsem, „ale to je zvláštní téma, třeba zas na zimu.“ – Zima je tu.
Když jsem kdysi přijel do Prahy, zjistil jsem, že se tu ženským prsům říká kozy. Nevěděl jsem: je to vulgární, nebo něžné? Zdálo se mi to beztaktní ke kozám. Nechávám to odložené téma kolegům v tomto seriálu a budu se věnovat svým kozám.
Mívali jsme doma vždycky také dvě kozy. Stará se jmenovala Ajna, mladá od ní Cicina. Ogaři, s nimiž jsem pásal, také kozy nějak jmenovali, ale koza na jméno neslyší: slyší jen hlas, a neposlechne! Moje slyšela na slovo „Ajna na!“: když jsem jí podával chleba nebo jablko. Koza není jako pes nebo kočka: naše kočka v D. něčemu rozumí. (Máme na rozdání dvě koťata! Černobílého kocourka Trumbelína a kočičku černou jako uhel.) Ani tělesný dotek koza nesnáší: nedá se nikdy pohladit, nepřivinula se nikdy svou lící k mé. Naše kočka nejraději spává na mých trenkách. Koza v rozporu s tím, jak je pěkná ve tváři, je jak pitomá. Paměť jakousi má: domů trefila, když mi utekla.
Neměli jsme svůj pozemek, musel jsem, jako mnozí ogaři, pást na obecním nebo na cizím. Na obecním bylo brzo na jaře všechno vyžrané. Kozu, jak se pase na trávníku, si ani nepředstavujte: to dělá ovce. Kozu si představte, jak se na zadních nohách vzpíná po ovocném štěpu. Toho zlobení s kozami! Vodil jsem je, jako jiní pasáci, do potoka nebo po senoseči na louky. Tam se kozy pásly na „hrázách“: to jsou pásy křoví, oddělující pozemky. Kozy jsem tam musel dovést: aby cestou neohryzaly stromky, neožraly zemáky, fazoli… Dokud jsem byl malý, kozu jsem sotva udržel: byla silnější než já a ostrými kopýtky šlapala mi po bosých nohou, sviňa.
Koza žere skoro všecko: i trní jako hloh a šípek. Divil jsem se, jak schramstla trnitý konec větvičky a jazykem si to trní v hubě jaksi obalila. Ráda má vrbu, olši méně, lísku, svídu, ligustrum! Ze stromů lípu, habr, mladý buk, dub ne, ale hlavně jabloň, hrušku… toho zlobení s kozama! Hlavně jalovec; jinak jehličí ne. Má ráda svěží trávu, ale nehryže ji u země, jak ovce. Chmatá po vysokých rostlinách: zvonky, kopretiny, dokonce jedovatý vratič! Na zimu kozám nestačí seno, musí se jim nasušit otepi haluzí: letina. Koza byla napasená, když se jí prohlubenina břicha na levém boku pod páteří vyrovnala. Podle toho taky maminka mou práci hodnotila. Koza bobkuje v chůzi, k čurání se zastaví a podřepne.
Mívali jsme kozy dvě, byly „šuté“: bezrohé. „Sánská koza, mléčné plemeno, původně ze Švýcarska, velká raná bezrohá koza bílého zbarvení. Vhodná ke stájovému i pastevnímu chovu. Výška 70–80 cm, hmotnost 60–90 kg. Roční produkce mléka 600–1300 kg“ (Malá čs. encyklopedie). Asi v říjnu se koza vodí ke košutovi. Mívala dvě až čtyři kůzlátka, a aby se všechna dostala ke štrychu, o to se musela postarat moje maminka. Ona je také učila pít z mísy – přes prst. Někdy se mezi nimi vyskytla štyra: hermafrodit.
Zemáky pečené nebo vařené ve slupce a mléko, to nás živilo většinu roku. Pámbu zaplať!
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
