Bylo krásné pondělní ráno, výjimečně jsem měla velice dobrou náladu, když tu náhle přišel příkaz shora, nechť se odpoledne všichni zaměstnanci shromáždí. Nikdy dřív se tu nic podobného nekonalo a tak jsme nemuseli dlouho přemýšlet – přidáno určitě nedostaneme, takže buď to tady celé zavřou (nepravděpodobné), nebo nám sníží platy (velice pravděpodobné).
Několik hodin nervozity a pak už pozorujeme na plátně několik srovnání, jak se nám před čtyřmi lety vedlo a jak to vypadá teď, respektive jaká je to hrůza. Následuje naše oblíbené anglické slovíčko – canceled (zrušeno).
Bohužel tentokrát v souvislosti s naší pohyblivou částkou mzdy, bonusy. Ty nejsou uvedeny přímo v pracovní smlouvě, ale jsou dány ve mzdovém výměru, a tak si s nimi vedení může dělat, co se jim zlíbí. Nenaděláme zhola nic, obrana veškerá žádná.
Seděli jsme tam, přecitlivělá kolegyně nahlas lkala (a brečela ještě několik hodin poté) a my ostatní si četli, jak je to panu řediteli strašně líto, ale krize a ještě ta chřipka do toho, prostě se nedá nic jiného dělat.
Naštěstí v mém případě nejde o nějaké velké peníze, dá se to přežít. Zkrátka musím. Nejvíc mě na tom ale stejně štve, že nám to bylo zákeřně oznámeno na začátku měsíce. Kdyby chtěl tedy člověk dát výpověď, musí tu setrvat až do srpna. I když by teď mohli akceptovat odchod dohodou, přinese jim to další úspory. Už delší dobu tu funguje, když někdo odejde, náhrada se nehledá. Jeden přece zvládne práci za dva, za tři. A jak tak koukám na nabídku pracovních míst, funguje to takhle asi i jinde.
Vždycky může být hůř Na druhé straně, pokud si chci v nejbližších měsících brát hypotéku, chtělo by to mít dlouhodobý příjem. Nezbývá mi tedy, než tu setrvat a vyčkat, co bude.
A opakovat si, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Třeba jako u mojí mámy. Od února do dubna byla na nemocenské a od státu za tu dobu neviděla ani korunu. Stát, konkrétně tedy správa sociálního zabezpečení, dělala mrtvého brouka a dlouhé týdny se tvářila, že problém rozhodně není u ní, ale že lidé neumějí vyplnit papíry a lhůta je prostě třicet dní a ta se musí dodržet, nač to řešit dříve? Na infolinkách jí telefon nikdo nebral, anebo jej zvedla rozčílená úřednice, která toho měla také plné zuby a nevěděla o moc víc než ona. Nakonec ale přiznali barvu, bohužel s tím prý nic nenadělají, mají málo úředníků a hrozně se omlouvají, snad příští měsíc. To je sice hezké, ale taková omluva je vám na nic, protože nájem, elektřinu, splátky, jídlo atp. prostě platit musíte. Skočíte do banky, aby vám s placením počkali, protože jste v nouzi, jelikož stát vám neposlal nemocenskou. Úřednice v bance na vás sice kouká soucitným pohledem, ale zároveň upozorňuje, že aspoň něco tam poslat musíte (jinak pošlou exekutora).
V této souvislosti mě napadá – dokážete si představit, co by nastalo za humbuk, kdybyste včas nezaplatili třeba daně? To by bylo hned penále!
Nedokážu si představit, co dělají lidé, kteří nemají rodinu, která jim podá v případě potřeby pomocnou ruku. Z čeho a jak žijí? Děsivá představa a klasické konstatování, že já se vlastně nemám zas tak špatně. Práci mám, zatím mi za ni i platí, zdraví funguje.
A proto apeluji i na vás – važte si toho, co máte!
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
