Dlouhou dobu panovalo klišé, že v mezinárodních arbitrážích neexistuje snadnější soupeř než Česko. Ještě před čtyřmi lety prohrávala vláda jednu arbitráž za druhou, a nejznámější kauzou se stala prohra s americkou mediální skupinou CME, jejíž zmařená investice v televizi Nova stála každého obyvatele země zhruba 1500 korun.
Když v březnu 2006 Česko prohrálo další velkou arbitráž, s japonskou bankou Nomura, tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka si povzdechl, že prohra v arbitráži „je nepochybně zklamání, protože neodpovídá úsilí, které český stát vynaložil“. Sobotka dokonce tehdy našel na nálezu londýnské arbitráže i úspěch. Zdůrazňoval, že rozhodčí tribunál zamítl svým výrokem argument Nomury, podle kterého Česká republika její investici vyvlastnila. A na důkaz svých slov žádal, aby ministerstvo financí zveřejnilo arbitrážní rozhodnutí. Po neúspěchu v soudním sporu tedy zavládl alibismus v duchu „byť se nám nedaří, hlavně ať volič vidí, že s nepřítelem bojujeme“. Jenže co na tom, když daňovým poplatníkům hrozilo, že budou muset ze svých peněženek vylovit další tisíce na vyžehlení dalšího obchodního selhání tehdejší vlády.
Sobotkův nástupce Miroslav Kalousek zvolil jinou taktiku.
V duchu „voliče nezajímá, jak postupuji, ale jakého dosáhnu výsledku“ dal přednost zákulisnímu vyjednávání. Prohru s Nomurou vzal jako fakt a místo boje usiloval o minimalizaci škody. Smlouvu s Japonci proto držel po dva roky v utajení a namísto „vyvracení dezinterpretací a mediálních mýtů“ předposlední den v úřadu oznámil daňovým poplatníkům: „Za kauzu IPB již nebudete platit nic.“ Kalousek tím završil to, co bylo donedávna nemyslitelné – neprohrál jedinou arbitráž.
A svým nástupcům zanechal jednoduchý návod: „O státní peníze se musí bojovat tak, jako by byly vaše. A být přitom lakomý.“
