Milé děti, za horami a doly byl jednou jeden malý úřad a ten se jmenoval Velvyslanectví České republiky v Nigérii. Lidé tam žili spokojenými životy a neměli žádné starosti.
I tak by se dala popsat činnost jednoho českého zastupitelského úřadu po osobní zkušenosti staré jen několik týdnů.
Začíná poslední únorový týden a dva čeští občané, humanitární dobrovolníci v Kamerunu, jsou na konci své mise. Právě se navracejí zpět z města Bamenda, centra vzdálené Severovýchodní provincie země. Ve vesničce typu české Lhoty pracovali pro místní mládežnickou organizaci. Malé černoušky učili ve škole, školili je, jak předcházet nemoci AIDS a otevření Centra proti šíření AIDS je díky českým občánkům právě na spadnutí. To vše na vlastní náklady.
Znenadání však v zemi vypukají rozsáhlé občanské nepokoje. Kamerun má být klidná a pokojná země, jenže v Africe tohle neplatí pořád. Teď nejezdí žádná doprava, nefunguje zásobování, mluví se o vypálených školách, radnicích a benzinových pumpách, později o zraněných a mrtvých na jedné či druhé straně. A co mají, milé děti, naši čeští občánci v takové situaci dělat? Přece kontaktovat svůj zastupitelský úřad! Již před odjezdem tam o sobě dávali vědět, odpověď sice žádnou nedostali, ale co už.
Marné čekání na účinnou pomoc v neklidném Kamerunu
Kamerun je velká země, ale naše malá země v něm má jen honorární konzulát. Na účinnou pomoc naši občánci potřebují opravdový úřad, kde jsou úředníci, peníze a pravomoci, a tím je právě úřad v sousední Nigérii. Pan inženýr Frola je zodpovědnou osobou, nicméně ani třetí den nepokojů v Kamerunu o situaci nic neví, natož pak aby se staral o nějaké své občánky (jakpak asi vypadají jeho každodenní reporty směřující na zamini?). Pan inženýr nakonec slibuje přenést hory a doly a že už něco vymyslí. Druhý den volá s tím, že nevymyslel nic. Později začíná každý hovor otázkou: „No, tak na co jste přišli?“ Naši občánci mají nápadů spousty, ale odtržení od reality v přímořské malé vísce toho o dění v zemi moc nevědí. Jsou sice kousek od města Limbé, centra bývalého německého Kamerunu, a tedy jen nějakých sedmdesát kilometrů od Doualy, obchodní metropole země a centrálního letiště, ale co je to platné. Postupem času jsou jen rádi, že slyšitelné dunění těžké kulometné zbraně je nakonec jen cvičná střelba z nedaleké základny. Od malého českého úřadu už každopádně po dvou dnech marnosti mnoho nečekají, a tak nakonec volají na velký německý úřad situovaný přímo v zemi. S panem Rebhanem je jednání hned jiné kafe. „Po moři byste se k letišti dostali, ale extra bezpečné to taky nebude. Chvíli počkejte, zjistím, jestli v oblasti neorganizujeme nějaký konvoj.“ Našim občánkům se při slově „konvoj“ rozšiřují zorničky, že je situace tak vážná, netušili. Za deset minut už pan Rebhan ví, že nemá dobré zprávy. „Bohužel, před chvílí odjel mezinárodní konvoj, mohl na vás počkat. Další zatím neplánujeme.“
Ještě že má Česko partnery
A co na to pan Frola? Asi se bude bránit tím, že mu o konvoji nikdo neřekl. Jenže jako absolvent Diplomatické akademie by mohl vědět, v jaké situaci se začínají evakuační konvoje organizovat, a sám měl od „velkých“ kolegů zjišťovat, zda něco takového plánují. A co naši občánci? Poslední únorový den, tedy 24 hodin poté, co konvoj zmizel v nenávratnu, jim svitla naděje. Američané do telefonu sice říkají, že jsou v zemi jen pro Američany, ale že do registru české občánky přece jen dají. Němci vymýšlí, co se dá dělat, a nakonec dávají vzhledem k uklidnění situace instrukce, jak se po vlastní ose bezpečně dostat na letiště. Když tam občánci celí šťastní dorazí, znenadání jim zvoní telefon. „Tady americká ambasáda, máme pro vás volnou patrolu!“ A jaké z toho, milé děti, plyne poučení? Třeba to, že mezinárodní spolupráce nebo ta námi nenáviděná unie může být občas také k něčemu dobrá. Podle článku 20 Smlouvy o Evropských společenstvích by měl občanovi Evropské unie ve třetí zemi, kde jeho stát nemá diplomatické zastoupení, poskytnout ochranu jakýkoliv zastupitelský úřad členských zemí zastoupený v místě pobytu. Tak to píšou bruselští úředníci na papíře. A je příjemné vědět, že to funguje i v praxi, zvláště když má dotyčný štěstí na schopné, vzdělané a pracovité lidi. Nedávno Evropská komise dokonce oznámila plán na budování společných zastupitelských úřadů. Už aby to bylo. Pan Frola a jemu podobní si pak půjdou hledat nová zaměstnání a my ušetříme na jejich platech a krásných budovách, ve kterých se těmto lidem jen krátí žíly.
O autorovi| Pavla Špondrová a Tomáš Večl, humanitární pracovníci
