Právník Jiří Přibáň ve své polemice s projevem prezidenta republiky v Poslanecké sněmovně, kterou Lidové noviny uveřejnily minulý čtvrtek pod titulkem Prezidentovy omyly, zmínil při své obhajobě extendujícího aktivismu Ústavního soudu příklad Německa a jeho ústavním soudem zastávané doktríny tzv. materiálního jádra ústavy.
Německo jako příklad Jsem přesvědčen, že právě inspirace německým ústavním soudem a snaha aplikovat zmíněnou doktrínu materiálního jádra ústavy do našich ústavních a právních poměrů stojí v pozadí snah našeho Ústavního soudu extendovat své pravomoci a překračovat rámec psané ústavy. Stojí proto za to se nad německým příkladem a zmíněnou doktrínou trochu zamyslet.
Přibáň viní prezidenta, že si špatně přečetl ústavu, že moc u nás vychází z lidu, a nikoliv z parlamentu. To je pěkná hra se slovy, ale v zastupitelské demokracii, kterou naše republika je, se vůle tohoto lidu projevuje prostřednictvím jeho volených a jemu odpovědných zástupců, kteří tvoří parlament. Tento parlament je i ústavodárcem a jen on má právo ústavu měnit. Ústavní soud žádnou vazbu na lid, nositele moci ve státě, nemá, a proto nemůže mít ani právo do ústavy svévolně zasahovat a de facto se tak ústavodárcem stát.
Zdánlivé ospravedlnění tomuto aktivismu dává právě doktrína materiálního jádra ústavy a německý příklad. Je založena na předpokladu, že ústava obsahuje jakési jádro, které vyjadřuje základní charakteristiky demokratického systému, je nezměnitelné a nadřazené ostatním částem ústavy. Ústavní soud má pak povinnost střežit neporušitelnost tohoto ústavního jádra, a proto získává velmi široký prostor nikoliv pouze při posuzování souladu zákonů s ústavou, ale i ve výkladu ústavy samotné, a dokonce má i oprávnění do ústavy a ústavních zákonů zasahovat.
Tato německá doktrína má jasné a logické kořeny. Vznikla při obnově německé demokracie po porážce nacismu, v době, kdy v poraženém Německu moc nevycházela z lidu, ale z vůle západních vítězů války, kteří poraženou zemi okupovali. Ti naopak chovali k německému lidu nedůvěru a snažili se znemožnit opakování historie 30. let, kdy meziválečná německá demokracie byla nacisty demontována zneužitím jejích vlastních demokratických mechanismů. Doktrína materiálního jádra ústavy a velmi silná pozice ústavního soudu byly důležitou součástí opatření omezujícího suverenitu lidu a znemožňující podstatné změny uspořádání, které vítězové v poražené zemi zavedli.
Je třeba říci, že německý ústavní systém byl takto jasně koncipován a i ústavnímu soudu byly, pokud jde o obsah tzv. materiálního jádra ústavy, vymezeny zřetelné koridory a omezení.
Je to snaha o omezení moci lidu Náš ústavní systém však na podobných premisách založen není. Doktrína materiálního jádra ústavy neležela v základech, na nichž byl náš ústavní pořádek a vyvážení jednotlivých mocí ve státě koncipovány. Pokus zavádět ji uměle dnes, po dvaceti letech fungování naší demokracie, do praxe fungování Ústavního soudu, znamená snahu o omezení moci lidu, na nějž se Přibáň a další tak rádi odvolávají. Otevírá nebezpečný prostor pro porušení rovnováhy moci ve státě, nekontrolovatelnou extenzi moci Ústavního soudu na úkor legislativy i exekutivy a nepředvídatelnou svévoli jeho rozhodování. Jen na něm totiž bude záležet, co sám označí za materiální jádro ústavy, která její ustanovení bude pokládat za významnější než jiná a jak na tomto základě bude přistupovat k posuzování ústavnosti zákonů či oprávněnosti ústavních stížností.
Přibáň ve své polemice s prezidentem uvádí absurdní případ, co by se stalo, kdyby zešílevší parlament zavedl u nás absolutní monarchii. Pravděpodobnost zešílení 200 poslanců a 81 senátorů se limitně blíží nule a takový jejich čin by nepochybně byl potrestán voliči nejpozději v následujících volbách. Hrajeme-li si však s absurdními případy, potom se ptám, co bychom dělali, kdyby zešílevší nikomu neodpovědní ústavní soudci na základě svévolné interpretace materiálního jádra ústavy vyložili, že absolutní monarchií máme být.
***
Tato snaha otevírá nebezpečný prostor pro porušení rovnováhy moci ve státě, nekontrolovatelnou extenzi moci Ústavního soudu
O autorovi| JIŘÍ WEIGL, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
