Je-li něco pro českou společnost nebezpečné, je to rozpoložení typu „o nás bez nás“. I američtí diplomaté, kteří se zabývají střední Evropou, leč neumí česky, znají to sousloví jako symbol české mizerie a českých depresí. Právě pocit „o nás bez nás“ zlomil na podzim 1938 – po Mnichovu a dohodě velmocí na náš účet – odhodlání národa ke vzdoru a k boji. Právě pocit „o nás bez nás“ zlomil na podzim 1968 – po podpisu smlouvy o pobytu sovětských vojsk – loajalitu národa k reformněkomunistickým elitám.
Můžeme tisíckrát chápat argumenty Baracka Obamy, že jeho prioritou je široká fronta proti jadernému Íránu. Můžeme souhlasit s jeho strategií, která chce zahrnout do této velké hry Moskvu. Ale to rozpoložení „o nás bez nás“, pocit, že dohodu s Moskvou kupuje na náš účet, a to výměnou za radar, u hodně lidí zůstane.
Pocity jsou dost iracionální materie. Víme přece, že již podepsanou smlouvu o radaru nebyl premiér Topolánek s to prosadit v parlamentu. Jen s tímto vědomím domácího selhání můžeme pocitu „o nás bez nás“ obrousit hrany. Jenže kolik z nás si to připomene? Topolánek asi ne, ten napíše do memoárů, že za vše může Obama.
Čtěte „USA ustupují...“ na stranách 1 a 7
