Zatímco svět se zmítá v krizi jak odsouzenec na elektrickém křesle, mně se od Nového roku vede skvěle. Třeba včera přišla sms zpráva, v níž mi kdosi z firmy Telefónica O2 tyká a sděluje: „Dnes můžeš být vítěz soutěže o nové BMW řady 1. Pošli BMW na 9063030! Cena SMS 30 Kč.“ Jasně, kámo, pošlu i v noci. Jistá Sara Moreno Miguel pro změnu píše v e-mailu, že jsem ve Španělsku vyhrál v lotynce 671 085 eur. Un milión de gracias, Sáro! Hůř se mi dařilo v Holandsku, kde jsem urval v jackpotu jen 125 000 eur, což mi internetem oznámil manažer Norman Macaay z Amsterdamu. To je všechno hezké, ale proti příjmům pracovitého senátora MUDr. Vladimíra Drymla si pořád připadám jako Zilvar z chudobince.
Ale vážně. Nedávno jsem byl obohacen jinak. Musím se vám pochlubit nádhernými vánočními dárky, které jsem si vysloužil prosincovým Posledním slovem o Dvou osmdesátnících, v němž jsem zmínil spisovatele Karla Pecku. Nemaje adres odesilatelů, tímto jim děkuji. Pětaosmdesátiletý Jan Mašek z jihočeského Lišova mi „za vzpomínku na mukla“ věnoval svou knihu Disidenti naostro, v níž napínavě i s humorem líčí úctyhodnou činnost odbojových skupin po únoru 1948 na Českobudějovicku a vlastní riskantní práci šiřitele letáků a převáděče na Šumavě. Jsem hrdý na tyto smělé krajany, a naopak chrudošivý na mamného estébáckého krsa Vojtěcha Filipa, který je žel taky od nás vocamcaď. Krásně vypravenou monografii Josefa Císařovského s dedikací mi zaslal vynikající litomyšlský malíř Bohdan Kopecký. Kdybych měl čas, v úterý se hned rozjedu do Hradce Králové, kde má tento muž, který si odsloužil šest let u PTP v dolech na Ostravsku a Mostecku, vernisáž v Galerii U Klicperů. Smekám.
Vzácně mě obohatila i Česká televize novým cyklem Zlatá šedesátá, v němž v sobotu připomněla Formanova Černého Petra. Pokud si někdo vzal k srdci slova autora námětu a scénáře Jana Lukeše z pátečních LN, který považuje „skoro za povinnost každé generace, aby se ohlédla za dědictvím svých otců a dědů“, pak se ovšem v leckteré nejmenované rodině mohl klidně odehrát následující dialog. Otec: „Hochu, mám pro tebe úkol.“ Patnáctiletý syn: „Co je? Zase mám mejt to blbý nádobí?“ Otec: „V televizi začíná cyklus a chci, abys ho viděl.“ Syn: „Jakej? Furt vo těch vašich vosmičkách?“ Otec: „Nikoli. Naše nejlepší filmy z doby, kdy jsi ještě nebyl na světě.“ Syn: „Dyť na Nově zrovna dávaj 10 důvodů, proč tě nenávidím!“ Otec: „Což jsi viděl pětkrát. Jednou snad pro změnu vydržíš výbornej českej film.“ Syn: „Jak znám ty tvoje výborný filmy, tak to bude pěkná nuda.“ Otec: „Neodmlouvej, nebo ti seberu kapesný!“ Po deseti minutách okázalého hledění na obrazovku syn drze: „To je vono? Ani jedna dobrá hláška! Pro dnešní generaci leda fádní, stupidní, trapná amatérská ubohost!“ Otec: „Vydrž, teď bude ta skvělá scéna, jak mu uteče zloděj z krámu...“ (smích) Syn opovržlivě mizí ve svém pokoji, odkud je však po chvíli slyšet jeho špatně skrývaný chechtot při Pucholtově slavném: „Ahój! Slyšíš ten rozdíl?“ Zdá se, že Miloš Forman netočil nadarmo.
Jsem hrdý na tyto smělé krajany, a naopak chrudošivý na mamného estébáckého krsa Vojtěcha Filipa, který je žel taky od nás vocamcaď
