Josef Bolf je jedním z nejvýraznějších a nejúspěšnějších umělců své generace. Jako malíř nemá mezi autory, kteří na výtvarnou scénu vstoupili na konci 90. let, konkurenci. Z umělců pracujících jinou výtvarnou technikou se z jeho souputníků těší podobnému renomé Krištof Kintera, Ján Mančuška či Tomáš Vaněk. Umělecká cesta každého z nich je však natolik rozdílná, že nějaké jejich vzájemné poměřování nemá příliš smysl. Renomé či úspěch jsou navíc v umění dosti problematické kategorie. S notnou dávkou zjednodušení se dá říct, že jde především o množství a význam výstav a projektů, ke kterým byl umělec pozván. To, že někdo hodně vystavuje, nemusí ale ještě nic znamenat. Důležitější je, kde vystavuje a v jaké společnosti se jeho díla objevují.
***
V klasickém galerijním provozu – ke kterému má situace v českých zemích hodně daleko – je zásadní i to, která galerie umělce zastupuje. Komerční galerie představují první úroveň odborného výběru. Čím renomovanější galerie se umělce ujme, tím má větší šanci, že si jeho díla všimnou i kurátoři velkých výstavních akcí typu bienále či výstavních a muzejních institucí. Problémem české výtvarné scény je, že komerční galerie jsou velice slabé, takže většina umělců nemá stálé zastoupení a vystavují a prodávají, kde se dá. Pro již etablované autory, kteří mají svůj okruh sběratelů, to může být poměrně příjemné, pro začínající umělce je naopak o to těžší na sebe upozornit.
Sběratel v Německu či Velké Británii, který si netroufá spoléhat jen na svůj vkus a umělecký cit, si může říct, že mladý umělec, který má za sebou výstavy v těch a těch institucích a jehož díla figurují v těch a těch sbírkách, je patrně zajímavý. Galeristé tomu poněkud pohrdlivě říkají „nakupovat ušima, ne očima“. Tento přístup ke sběratelství sice není obzvláště povznášející, kdyby však umělci měli žít jen z prodejů „skutečným znalcům“, brzy by umřeli hlady. Podobná hierarchizace, která by laikům usnadňovala orientaci, na české scéně příliš nefunguje. Na jedné straně je poměrně velký počet nezávislých výstavních prostor, fungujících povětšinou ve stylu „udělej si sám“, na druhé muzejní a výstavní instituce financované z veřejných rozpočtů, jejichž výstavní program zaměřený na současné umění je povětšinou dosti chaotický.
***
Zrovna na Josefa Bolfa lze nicméně výše popsané hodnoticí schéma – pokud vám oči nestačí – aplikovat poměrně dobře. Jen loni stihl samostatné výstavy v Galerii hlavního města Prahy, ve své domovské galerii Hunt Kastner Artworks a v alternativní Galerii Na shledanou ve Volyni. Pro Moravskou galerii v Brně navrhl skleněnou mozaiku na Jurkovičovu vilu, spolu s Ivanem Pinkavou měl reprezentativní výstavu v Západočeské galerii v Plzni a byl jedním z mála českých zástupců na výstavě Decadence Now! v Galerii Rudolfinum. Těžko říct, jaké jednoznačnější ujištění, že je odborná veřejnost přesvědčena o kvalitách Bolfova díla, by šlo vymyslet. Zastoupení ve sbírce Národní galerie? Ale prosím: jeho obraz je jedním z prvních, které člověk uvidí, když vstoupí do Veletržního paláce.
Hunt Kastner Artworks, které Josefa Bolfa reprezentují, jsou jednou z mála pražských galerií fungujících zcela tradičním způsobem. Zastupují jen omezený okruh umělců, se kterými však systematicky pracují a jejichž tvorbu propagují na zahraničních veletrzích.
A ceny? Bolfova plátna středního formátu (cca 40x60 cm) stojí kolem 60 000, největší formáty přes 200 000 korun.
Vtaženo k průměrnému platu to sice nejsou zanedbatelné částky, rozhodně však nejde o nějak přehnané sumy. Obrazy mistrů české avantgardy nebyly svého času o nic levnější. Josef Šíma chtěl například v roce 1929, tehdy byl podobně starý, jako je dnes Josef Bolf, za svůj obraz ML (olej na plátně, 140x70 cm) pět tisíc korun, což odpovídalo přibližně trojnásobku úřednického platu.
Dodejme, že o sedmdesát pět let později byl tentýž obraz vydražen za 7 milionů korun.?
O autorovi| Jan Skřivánek, Autor je šéfredaktorem časopisu o umění Art + Antiques
