Docela se divím, že už dávno nějaký student fakulty psychologie (nebo folkloristiky?) nezpracoval diplomní práci na téma Předvánoční večírky. A že jich teď je, jak zfanfrnělých odborářů na ulici.
Z vědeckého zájmu jsem zatím pár akcí okusil. Všechny mají tu chybu, že na nich sice možná zaslechnete plno zábavných příhod, ale zapamatujete si leda jednu, jak kamarád házel na Tři krále z okna opadaný stromeček a trefil domovnici, která si mu pak šla s vánoční koulí na hlavě domů stěžovat. Mohl jsem přispět anekdotou z dávných dob, kterak se v legendárním DikoBaru sešlo před Štědrým večerem pár kumpánů, popili, popřáli si a po svátcích servírka marně pátrala po majiteli, jemuž patřil již veskrze nepoužitelný kapr v zapomenuté igelitové tašce.
Dnes je to ale úplně jinak. Lze přepokládat, že nastane situace, kdy na bujaré firemní akci, krize nekrize, Anča Vocásková, toho času manager-in-chief of the public relations podniku Tunnel, s. r. o., v nestřežené chvíli vyzvrátí na ředitele pošírovaného třeboňského pstruha s omáčkou z červené řepy, provensálskou kližku s farmářskou krájenou zeleninou, ba dokonce i grilovaného hlemýždě v bylinkovém másle s glazírovaným jablkem a la hrabě de Bill, jelikož ji měla jako z praku, neboť do sebe střídavě lila jamesona s rulandou.
Duchapřítomní šéfové, předsedové správních a dozorčích rad, a vůbec tyto napakované osoby, krajně nenáviděné zbídačelým národem, jenž ovšem nyní bere supermarkety atakem, proti němuž jsou útočníci FC Barcelona hadr, zpravidla nenápadně odcházejí po úvodních přípitcích včas, aby neriskovali, že jim během kypícího večera dá pěstí zoufale rozkurážený podřízený, jemuž náhodou nadělili právě k Ježíšku padáka.
Miluji zvláště situace, kdy mě na rautu osloví podroušená osoba se zásadní existenciální otázkou: „Jste to vy?“ Než abych si šel ujasnit identitu do zrcadla na toaletu, rutinně odpovídám: „Jsem za a) Miloš Skalka, za b) svůj starší brácha, za c) Josef Klíma.“ Posledně jmenovaný snad promine, že jsem se nedávno neovládl a jedné naváté tazatelce přiznal, že jsem on, a nakecal jí, že jsme vytunelovali s Vladimírem Železným TV Novu, abychom získali prachy na muzikál pro Ivetu Bartošovou. Tak jsme se zasmáli, a teď vážně.
Pod tajícím sněhem zůstává špína. Komunistický vejškrabek z brněnské fakulty architektury Jan Snášel má stále tu drzost soudit se s bývalými studenty o konstatování, jak se choval před listopadem 1989. Zcela s nimi sympatizuji, ale jdou na to blbě. Pakliže nedávno Ústavní soud správně rozhodl, že není proč skrývat členství soudců v KSČ, táži se, jak to asi vypadá s Městským soudem v Brně, který naposledy rozhodl ve Snášelův prospěch? Na internetu nenajdete totiž jméno žádného z nich, ani předsedy! Dovoluji si tedy veřejně požádat o odpověď ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, co to je za lidi, jakoupak mají minulost a nechť ji zveřejní. Jinak bych se mohl dopustit žalovatelného výroku, že tam funguje anonymní bolševická svoloč. Veselé Vánoce do Brna!
