POSLEDNÍ SLOVO
Když píšete vzpomínku o někom, nemusíte o něm vědět všecko, když nevíte! Psal jsem o Haně Ponické, jak jsem ji znal. Chyba byla v tom, že jsem to nenechal Janu Rejžkovi, jenž bude vědět víc. Ale já se o její smrti dověděl den předtím, než jsem začal psát, od Lenky Procházkové, která se vypravovala na pohřeb a povzdechla si, jestli tam bude někdo z českých spisovatelů. Jsem rád, že Jan Rejžek napsal. K jeho slovům připomenu jen to, že čeští spisovatelé se nestarali jen o sebe, což právě Státní bezpečnosti vadilo. České návštěvy chytala a vracela: stalo se to Kantůrkové, Šimsovi...
Hloupý ovšem jsem tak, jak si Rejžek myslí. Když jsem napsal jméno Miroslav Štefánik, hleděl jsem na to, cosi mi vadilo. Znám ovšem jeho jméno, ale „nezaostřenou pamětí“ sáhl jsem vedle. To se mi, milý Jane, stává i při ručních operacích: odkládám lžičku, a rozliju kafe... Na toto rozlité kafe hned reagoval Mirek Zikmund ze Zlína. Já jsem se lekl a on se mi to snažil vysvětlit tak, že duch někdy skáče po výrazných literách, a ty jsou tu skoro stejné s Milanem Rastislavem. Paní Vaculíková mi dosvědčí, že i teď, když jsem začal psát, šel jsem se podívat, jak se opravdu Rejžek jmenuje: mně se vždycky vnucují litery JEŽR...
Ale ten Jan ví mnohem méně o mých chybách než já o ctnostech Hany Ponické. Povím tu případ, který by si téměř zasluhoval tělocvičnu. Bylo to za války ve Zlíně, četl jsem v dílně nějaké místní noviny a zaujal mne titulek Hudební školné na Vizovsku. Uznejte, to je dráždivé téma. Četl jsem to a žasl: bylo to o myších a krysách. Četl jsem znovu a hledal smysl i mezi řádky: není to nějaká šifra pro partyzány? Odložil jsem noviny a vrátil se k nim večer. Článek se odšifroval, když jsem postřehl, že titulek zní takto: Hubení škodné na Vizovsku. Své lehké oborové imbecility mohl jsem si všimnout už jako školák. Jednou jsme s tatínkem řezali dřevo a mluvili o detektivce, kterou jsme předtím četli. Byla o tom, jak zločinec zavraždil člověka tím, že mu do postele dal hada. Já jsem řekl: „Jak ho ta hyamadrida kousla...“ Tatínek ani nezastavil pohyb pily a řekl: „Hamadryada.“ Byl jsem tak zasažen, že si obě ta slova pamatuju dodnes.
Než přišla zpráva o Ponické, uvažoval jsem, jestli bych neměl trochu zpochybnit, co jsem tu 7. 8. napsal pod titulkem Mezera v rozumu. Byl to výčet, co všecko mě zlobí, čímž se moje psaní někdy podobá tomu lidovému nadávání na všecko. Ale já vím, že parlament i vláda pracují těžce na hlavních problémech. Já mívám na mysli věci, jež by nevyžadovaly tak složitých procedur, zdají se řešitelné jednoduššími právními gesty. Třeba že by parlament i vláda měly jednou za čas na pořadu bod, který se na schůzích nazývá „různé“. Byly by tam takové ty jednodušší věci, které nás tak zlobí. Jeden takový bod mi zrovna napadl: Aby se úvahy o radaru přenesly z tak konfliktního místa, jako jsou Brdy, do zpustlé krajiny pod Krušnými horami, kde nežijí žádní starostové.
***
Čeští spisovatelé se nestarali jen o sebe, což právě Státní bezpečnosti vadilo. České návštěvy chytala a vracela: stalo se to Kantůrkové, Šimsovi...
