Borůvka má tři koťata. Jak jsme k ní přišli: zabloudila k nám náhodou a Franta jí dal najíst. Tak před třemi lety získal i Černou, kterou asi někdo vyhnal, protože byla březí. Dlouho ty dvě kočky spolu nemluvily, teď se trochu sblížily, ale jíst spolu z jedné misky nedokážou. Černá se ke koťatům chová lhostejně. Kdo ví, proč tříbarevná Borůvka dala všem jenom černou barvu: pro vzpomínku na někoho, jak to ženy dělají? (Vzpomněl jsem si na anekdotu, ale uvedu ji až na konec.) Koťatům je šest týdnů, lozí po schodech nahoru dolů a matka se o ně nebojí. Jen když některé je jinde, hledá je. Do kolika umějí kočky počítat? Ta, o níž jsem psal v roce 1997, počítala do čtyř, Černá počítala do šesti (4. 7. 2006). Včera se koťata vyznamenala: strhla ze stolu ubrus i s mísou šopského salátu. Jan jim za to vyhodil košík na chodbu. Co zrovna teď dělají? Leží na rohožce ve dveřích, matička je olizuje a my je překračujeme. A co dělá Černá. Leží na střeše dřevníku, u něhož já sekám svoje dřevo a mám myšlenky. Ráno za chladu jsem kosou posekal tu část zahrady, kde rostou lilie (lilium martagon). Velký palouk kosí Jan, obytnou část zahrady Franta strojkem. Je vedro a já jsem si vzpomněl, jak jsme ve Zlíně měli prvně jít do tanečních a světnicový kapitán Dvořák pravil, že nejtěžší je konverzovat s dámami, a dával nám rady: „Slečno, já se potím jako prase, potíte se taky tak?“ Kočka ze střechy na mě hledí, občas pohne ocasem.
Myšlenku mám, že budu volit TOP 09. Rozpadající se strany mě nebaví. A vůbec se mi nelíbí nadávání a posměchy bez vtipu. Cítím s tou ženskou - jdu se paní Vaculíkové zeptat na jméno - s tou Neumannovou z Liberce. Musí to být příšerná práce shánět peníze. Ale mělas zůstat jen lyžařkou! A jsem rád, že návrh na naši účast v olympiádě padl: těch padesát vyhozených milionů považujme za investici do rozumu pro budoucnost. Vadí mi i posměšky proti Václavu Klausovi. Chráním si to, co rozumím pod slovem prezident. Posmívat se mu, protože se to smí, je ubohost. Co se Lisabonu a Irska týče, do věcí, v nichž se teď Irům ustupuje, neměl by Evropský úřad mluvit vůbec nikomu! Kdo to potřebuje: schéma centrální moci?
Z novin mě teď štve zlozvyk pořád do nich něco přidávat. V posledním čísle Reflexu byl dokonce vložen celý jiný časopis. Vyhazuju to všechno bez prohlížení. I z těchto novin onehdy vypadlo cosi cizího. Když si koupím rohlík, nepřeju si najít v něm zapečený bonbon; jste už všichni pitomí za peníze? V posledním Reflexu je z 82 stran 28 dotčeno reklamou, někdy celostránkovou, přestanu to kupovat. Všecko ztrácí svou tvář i charakter. S tímto by měla unie něco udělat!
Byl jsem v Ostravě na slavnostním večeru pro Jarmilu Šulákovou: byla vydatná. V šatnách se říkaly vtipy o Lanžhočanech. Znám jednu pěsničku, jak si někde kvůli pyšným Lanžhočanům dávali malovat jizbu. Já jsem k té písni přidal posměšnou sloku, nevěda, že je to obecný pocit. Z mnoha vtipů pamatuju si jen jeden: Jak přišli bezdětní manželé do útulku vybrat si děcko. Prohlédli děti, pochválili je, ale zeptali se, zda nemají nějakého černouška. „To nemáme. A proč?“ -„No abysmé měli jistotu, že to není Lanžhočan.“ - Pardon.
Přerušuju sekání, zpocený jak z tanečních. Jdu do domu, překračuju kočky. Dva kocourci jsou už zadaní, kočička je volná.
***
Všecko ztrácí svou tvář i charakter. S tímto by měla unie něco udělat!
