Na rozdíl od korektních komentátorů deníků si fejetonista nemusí brát servítky a může napsat, že to, co předvedl Jiří Paroubek předevčírem v parlamentu, je nebetyčné svinstvo. A že mocichtivé politické gaunerství jeho partaje s upocenými veksláky, traktoristy a kolotočáři škodí této vlasti rozhodně víc než Ústavní soud, jak si myslí onen chátrající mocnář na Hradě. Básník Karel Toman jako by něco tušil, když vtělil měsíci září, že „duch země zpívá: úzkost víra bolest v jediný chorál slily se a letí k večernímu nebi. Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím“.
Prosím, nenechme si těmito ovády brát radost ze života. Mně ho obohatilo několik událostí, byť jaksi pokračuji ve společenské rubrice z minulého týdne. Na úterní veselici režisérky Olgy Sommerové k jejím dodatečným šedesátinám jsem jen zíral na hosta, malířku Pavlu Kováčovou, kterou čekal za protinacistickou činnost transport do Terezína. Uprchla s mužem na Slovensko, kde se činila jako kurýr v partyzánském oddílu kapitána Jegorova. Olga ji pojala do loňského dokumentu Sedm světel o židovských ženách, jež přežily holokaust, a paní Pavla se odvděčila tím, že nám na klavír hrála Yesterday, Griega, Hello, Dolly! a Život je jen náhoda a ladně tančila i ve chvíli, kdy nezdolní horňáčtí ogaři výdrže Břetislava Rychlíka odpadali. Čtete dobře. Jejím stále hbitým šestadevadesátiletým(!) prstům, které běhaly po klávesnici jak africký sprinter, vysílal mozek dvacetileté dívky zřetelně obdivuhodné signály, že jste staří jen do té míry, do jaké si to přiznáte.
Což platí i o dalších opožděných šedesátinách, které dnes jistě zavlaží publicista Tomáš Bartošek v souvislosti se sedmdesátinami měsíčníku Filmový přehled, který šéfuje. Kdo z novinářů, klubistů a fanoušků v době oplzlého bulváru chce být věcně informován o premiérách v našich kinech s podrobnými detaily a faktografií, ví, že se na jeho stránkách nachází nenahraditelný zdroj. Nenápadný kujón Tomáš, o jehož turistických trasách při Letní filmové škole na Slovácku vědí pamětníci své a raději diskrétně mlčí, je oním pevným strážcem majáku vkusu a lásky k dobrým bijákům.
Pak mám ještě jeden nedávný velký zážitek. Na Barče, čili v pražském Kulturním domě barikádníků, hráli v pondělí Sputnici! Pláču dojetím. Padesát let(!) po založení této průkopnické kapely, které bolševik nedovolil vydat jediný singl, nastal křest zevrubné knihy o historii skupiny a dvou CD s dvaašedesáti písněmi. Nápis u baru: „Prodej cigaret a alkoholických nápojů osobám pod osmnáct let zakázán“ tedy zněl notně provokativně, neboť málokomu z přítomných bylo pod šedesát. Nejsem žádný pamětník, neboť v krátké době jejich existence jsem tahal po dvorku kačera, ale o to víc nyní neustále vychutnávám jejich archivní nahrávky a připadám si jako Jim Hawkins, který našel ostrov pokladů. Sputnici byli skutečně skvělí a v bolševickém temnu se snažili nahlížet kukátky přes železnou oponu do svobodných světů. Jak si asi představuje svobodu bývalý náměstek Restaurací a jídelen?
