Když se vrátíte ve vzpomínkách na Vánoce do svého dětství, co se vám okamžitě vybaví? Určitě většinou tak jeden či dva vytoužené dárky (pro mě dodnes schovaná chodicí panenka a vinnetouovská sága), ale asi hlavně krásná atmosféra magických svátků, vůně stromku i cukroví, maximálně nějaká událost, z níž se postupem let stala oblíbená rodinná historka. Ti, které život – nemyslím dovolená – v tomto období zavál do ciziny, se těžko brání pocitům stesku, když musí být jen telefonem v kontaktu se svými blízkými doma a snaží se třeba pod palmami horko těžko vytvářet vánoční atmosféru. České Vánoce s kaprem (kde ho vzít u moře?), bramborovým salátem a rodinnými tradicemi, byť odlišnými v každé rodině, ale přece podobnými, si v takové situaci přivoláváme aspoň ve vzpomínkách.
Na druhou stranu lidé, kteří se přestěhovali do zahraničí, si v naprosté většině české zvyky přenesli i tam. Moje pařížská známá, která žije v městě nad Seinou od studentských let, každoročně ohromuje své kolegy českým vánočním cukrovím. Dochází k úžasným scénkám, kdy se její kolegyně v pařížské knihovně dokážou téměř do krve pohádat o jeden kousek skvělého vánočního pečiva, které jim bylo snědeno před nosem. Naše „velvyslankyně české kuchyně“ jim ho rok co rok přináší v obrovské krabici. Slétají se jak vosy na med a během chvilky je po všem. Francouzi a Francouzky, kteří si potrpí na vybrané delikatesy, zůstávají naprosto paf před kuchařským uměním české intelektuálky…
Těch pár dnů v roce má ale zvláštní moc, člověk, který je sám, si připadá tak sám, že to pro mnohé je k neunesení, ostatní v kruhu své rodiny cítíme mnohem silněji vazby mezi sebou, vzpomínáme na další blízké, setkáváme se s přáteli. Stalo se mi před rokem, že jsem se právě před Vánoci navždy rozloučila s člověkem, který naprosto nenadále v jedné vteřině odešel z tohoto světa, příliš brzy, ale stalo se. V těch chvílích si najednou uvědomíte, že nejsme bohatší o to, co si nadělujeme pod vánočními stromky nebo jindy, ale naším bohatstvím jsou lidé kolem, blízcí i přátelé. Na jejich získání si opravdu nemůžeme (naštěstí) vzít spotřebitelský úvěr, ale jejich odchodem je náš život mnohem chudší.
Pak si v hlavě probíráte, co jste si ještě nestihli říci, třeba jen docela obyčejná slova, jak moc si vážíte či máte rád toho druhého. A najednou víte, že už mu je nikdy nepovíte… Asi bychom měli nejen pod svátečně vyzdobeným stromečkem pamatovat právě na tyhle drobné pozornosti vůči sobě, mít jeden pro druhého více porozumění, pochopení, tolerance i milých slov. Občas se zastavit a neměřit všechno na počet dárků a na peníze, i když o ně jde, jak se říká, vždycky až v první řadě. Nenechme se přesvědčit, že pod vánočním stromkem budeme spokojenější, když ještě teď v posledním týdnu nakoupíme to či ono, protože nám nějaká společnost nabídla hrozně výhodnou kreditní kartu.
Možná, kdybychom si místo času stráveného běháním po obchodech raději spolu povídali, tak bychom zjistili, že člověk vedle nás touží po něčem úplně jiném, než je další svetr nebo drahý parfém. Třeba by rád zažil znovu dovolenou pod stanem, protože ho to vrátí do dětství, nebo by chtěl chameleona nebo živého pavouka. Mimochodem, prý nosí štěstí…
O autorovi| Autorka je mluvčí SOS – Sdružení obrany spotřebitelů ČR
