Výroční Zpráva o stavu unie amerického prezidenta Baracka Obama rozřízla jeho mandát na dvě poloviny. Excelentní rétor se americkému národu snažil prodat naději svou sputnikovskou analogií: Ekonomicky, vzdělanostně i inovačně zaostáváme, tak jako jsme kdysi zaostali v dobývání kosmu za Sovětským svazem v roce 1957 s jeho Sputnikem. Prý ale už bude díky němu lépe.
Možná. Ale sám Obama dobře ví, že příští rok američtí voliči nebudou rozhodovat o jeho znovuzvolení podle investic do vzdělání. Mnohem důležitější pro ně bude, zda 14 milionů nezaměstnaných najde práci a zda se administrativě povede nastartovat ekonomický růst. Obama tak musí paradoxně vzhlížet ke svému předchůdci, se kterým nemá pranic společného - republikánovi Ronaldu Reaganovi. Ten dokázal v pravý čas nakopnout ekonomiku, aby se to projevilo u volebních uren.
Zbraně, které Obama nemá Vraťme se o dvacet osm let zpátky. Ronald Reagan ve své vybroušené zprávě o unii slibuje nové ráno pro Ameriku. Ale málo platné. Nezaměstnanost je přes 10 procent, o tři procenta výše, než když nastupoval do úřadu, jeho popularita padá pod 37 procent. Na jeho znovuzvolení by si tehdy nikdo nevsadil.
Obama je na tom trochu lépe -nezaměstnanost je za svým 10procentním vrcholem z předminulého roku na současných 9,4 procenta. Také popularitu se současnému prezidentu daří udržovat na více než 50 procentech příznivců. Nicméně biliony dluhů rostou a nezaměstnanost nechce klesat. Obama by nyní velmi potřeboval onen reaganovský moment obratu, který v roce 1984 zařídil druhý mandát pro odepisovaného Reagana. Obama však má drobný problém. Dobře ví, že nyní reaganovský arzenál na ekonomiku nebude příliš fungovat.
Počátkem 80. let postavil americkou ekonomiku krutým způsobem do latě šéf centrální banky Paul Volcker, který zkrotil inflaci 20procentními úroky a pak právě včas pro Reagonovo znovuzvolení poslal úroky dolů a nastartoval ekonomiku.
To dnešní centrální bankéř Ben Bernanke se svou politikou mizivých úroků a kropení Ameriky natisknutými dolary nemůže.
Varující je pro Obamu i druhé poučení z Reagana. Snížit daně za cenu obrovských schodků se nemusí vždy přetavit v pracovní místa. Reagan si ve volební den gratuloval k už jen 7procentní nezaměstnanosti, ale jeho špatná kopie George Bush mladší dokázal, že daňové škrty zdaleka ne vždy rozpumpují ekonomiku.
Nikam nevedoucí úspory Obama není ekonom a od své administrativy zoufale požaduje recept, jak donutit ekonomiku, aby mu příští rok nezkazila znovuzvolení. Žádný jednoduchý ale není po ruce. Američany děsící se bobtnajícího dluhu se snažil ukonejšit slibem 400miliardové úspory. To jsou sice na první pohled obrovské peníze. Jenže na jeden rok z desetiletého plánu to vychází na 40 miliard, což je pouhé procento ročního rozpočtu a celá částka za desetileté snažení zkrátí 14bilionový dluh o mizivá dvě procenta. Obama si tak může nechat zajít chuť, že by šel příští rok do kampaně pod praporem rozpočtové odpovědnosti.
V rozporu s šetřením je i Obamou nastíněná obnova infrastruktury vpravdě newdealovských rozměrech. Mosty, silnice, vysokorychlostní internet - to by sice jistě srazilo nezaměstnanost, ale prezident už vůbec neřekl, kde by na akci za alespoň dvě miliardy dolarů vzal. Republikáni mu jistě neopomenou při plánování takové akce zdůraznit, že už jeho radikální reforma zdravotní péče a další vlajkové lodě polykají nemalé náklady. Jak nachytat republikány Zdá se, že Obama v poločase svého prezidentování nemůže o mnoho více než se soustředit na malé kroky. Na velké nakopnutí ekonomiky prostě nemá sílu. Oč menší efekt ale mohou mít jeho rozhodnutí na hospodářství v den voleb, o to více mohou zapůsobit na samotné voliče. Obamova administrativa může v pravý čas zavelet k prodeji akciových podílů ze symbolu celého amerického zabřednutí do dluhů -programu TARP na vykupování nemocných obrů finančního a průmyslového světa. Sice to Američany stálo v minulých letech astronomické sumy, ale nyní může Obama ukazovat, že to alespoň k něčemu bylo. Miliardy lze získat z prodeje akcií pojišťovacího domu AIG, ze záchrany automobilek také může přitéct pěkná suma. Podobně jistý výnos mohou přinést i některé „toxické“ cenné papíry, které stát od potápějících se finančních obrů nuceně vykupoval.
Především ale Obama pragmaticky větří šanci v daních. Své levičácké přesvědčení už stejně zapřel, když se v prosinci dohodl s republikány na prodloužení daňových úlev pro bohaté. Nyní může v předvolební kampani využít daně jako beranidlo, které rozrazí dosud sevřené republikánské řady. Washington prý uvažuje o mírném snížení korporátních daní. A to ani ne tak kvůli nastartování ekonomiky jako spíš kvůli nepříjemnému rozvažování nastraženému na republikánské zákonodárce: Zvednu ruku, a Obama bude tvrdit, že se podílím na zadlužování? Nebo nezvednu, a Obama bude tvrdit, že nechci snížit daně? Je to o ekonomice, hlupáku!
Obama to nemá lehké. Chtěl by, aby ho potkal Reaganův osud, ale nemá Reaganův nástroj v podobě razantního snižování úroků. Navíc mu jistě mezi vzletnými frázemi o vzdělání, světě bez jaderných zbraní a zelené budoucnosti v hlavě rezonuje pravdivý výrok předchůdce Billa Clintona: „Je to o ekonomice, hlupáku!“ Aprotože ani teoretičtí ekonomové se nyní neshodnou, jakým směrem by Obama měl vést zemi k hospodářskému růstu, bude o to zajímavější sledovat, jakou „obamonomiku“ současný prezident vstupující do druhé půle mandátu předvede, aby skončil jako kdysi Ronald Reagan. Opět na trávníku Bílého domu.
Varující je pro Obamu i druhé poučení z Reagana. Snížit daně za cenu obrovských schodků se nemusí vždy přetavit v pracovní místa.
O autorovi| DAVID KLIMEŠ, novinář
