Že Obama není Evropanem, jak zněl název článku Zdeňka Müllera (LN 25. 7.), není třeba nikoho přesvědčovat. A že by byl (a věřím, že i bude) americkým prezidentem, který bude hájit zájmy Ameriky, je také nesporné. Že bude chtít, aby Evropa přebrala větší míru vlastní odpovědnosti za svou vojenskou bezpečnost, je jednoznačně pozitivním přínosem, protože současný stav, kdy Spojené státy zčásti vlastním rozhodnutím, zčásti fakticky jako výdejce 45 procent celosvětových zbrojních nákladů a zčásti dotlačeny pohodlností ostatních států, zejména Evropy, se staly celosvětovým četníkem, není dobrý ani psychologicky ani politicky a ani strategicky jak pro USA, tak i pro Evropu. Že je třeba vážně přemýšlet o potřebě akceschopných vojenských evropských sil, je samozřejmě nepochybné.
Ani Barack Obama bezesporu nikdy neuspokojí část našich spoluobčanů, kteří pravidelně hází své hlasy politické straně se značkou červených třešniček a kteří v USA vždy viděli a vždy vidět budou příčinu všeho celosvětového zla. Nepochybně však je velkým povzbuzením pro všechny upřímné „liberály“ v americkém slova smyslu, ke kterým se v našich podmínkách řadí především voliči sociální demokracie a zelených (ale asi nejen oni), kteří byli vážným způsobem frustrováni z Bushovy zahraniční politiky. Obama samozřejmě ví, že bude-li prezidentem, bude prezidentem největší vojenské a vzdor současným vážným potížím i ekonomické velmoci světa. Ale ví, že přes tento fakt je neudržitelná současná vojenská doktrína, podle které USA mohou kdykoliv a kdekoliv vojensky zasáhnout, uváží-li, že ta která země představuje pro ně bezpečnostní riziko a toto rozhodnutí že nevyžaduje jakýkoliv souhlas spojenců či OSN.
Lze samozřejmě pochopit lidsky a politicky vyhlášení této doktríny po absolutním šoku Ameriky z útoku na New York z 11. září 2001. Nicméně Obama dává jasně najevo, že USA i přes svou jedinečnou vojenskou převahu chce naslouchat Evropě a nechce ze vztahu s Ruskem vytvořit ohnisko napětí v Evropě. Proto je na jedné straně jednoznačně správné, že žádá od Evropy větší pomoc v Afghánistánu, kde vojenský byl zásah uskutečněn od počátku na základě celosvětového konsensu a podpory Rady bezpečnosti, i když je každému jasné, že půjde o velmi složitou a stále nebezpečnější operaci, protože v této zemi zatím v minulosti žádná intervenční vojska nezvítězila. Tím spíš by prohra v Afghánistánu byla prohrou demokratického světa. Naopak Irák, kde od počátku nebyl dán ani celosvětový konsensus ani podpora Rady bezpečnosti ani legitimita zahájení akce (neexistence zbraní hromadného ničení) a koneckonců ani upřímné přání po přítomnosti cizích vojsk ze strany jakékoliv tamější politické síly, je třeba urychleně opustit.
Slova jsou samozřejmě jen slova. A Barack Obama je umí využít. Nicméně je nepochybné, že žádný americký kandidát na prezidenta či prezident v posledních dvaceti letech nebudil takové naděje tím, že je připraven hledat zásadně jinou podobu vztahů ve světě. Samozřejmě že je možné, že nás všechny částečně zklame. Ale i pro nás starší, kteří již sledujeme politiku dvacet či více let a jsme tak trochu okoráni jejími formami i obsahem, představuje cosi zcela nového, co, vydaří-li se, může opravňovat Spojené státy k tomu, co si často – dnes podle mého názoru nelegitimně – přisvojují, tj. morálnímu vůdcovství ve světě. A to je sympatická naděje pro USA, Evropu i svět.
***
Žádný kandidát ani prezident v posledních dvaceti letech nebudil takové naděje tím, že je připraven hledat zásadně jinou podobu vztahů ve světě
O autorovi| Jiří Vyvadil, poradce předsedy ČSSD
