Přehnané naděje vkládané do zvolení demokratického kandidáta Evropě dlouhodobě neprospějí
Demokracie je svárem změny a kontinuity. Změna jí dává kouzlo, kontinuita jistotu. Víkendový úvodník londýnského Observeru nese titulek Svět vyčkává s láskou k Americe. Kdo ztělesňuje naději na obnovu lásky ke kolébce demokracie? Vypadá to jako zbytečná otázka. Přece senátor Barack Obama, prezidentský kandidát amerických demokratů. Průzkumy veřejného mínění jsou jednoznačné. Pokud by britská, francouzská a německá veřejnost mohla rozhodnout, kdo na další čtyři roky zasedne v Bílém domě, dala by Obamovi 53, 68 a 72 procent hlasů. Viděno z jisté části Evropy, americká demokracie potřebuje nový náboj kouzla, a tudíž spíše změnu v podobě Obamy než kontinuitu nabízenou republikánem McCainem.
Typ, jaký Francie miluje Není asi náhodou, že právě do tří velkých zemí Evropy, kde většina občanů objevila v Obamovi vtělení své představy o Americe, míří demokratický kandidát na amerického prezidenta během svého nynějšího předvolebního světového turné. Senior mezi francouzskými socialisty Jack Lang prohlašuje, že Obama je „typem Američana, jakého Francie miluje“. Lze ho postavit po bok takových miláčků z Ameriky, jako jsou Woody Allen, Clint Eastwood či Sharon Stoneová. Virus globální „obamomanie“ Francii rozhodně neobešel.
Jako každá nemoc i „obamomanie“ se mohla prosadit snáze na těle s oslabenou imunitou. Robert Kagan napsal před šesti lety hojně diskutovanou stať Americká síla a evropská slabost.
„Evropa dnes pohlíží na svět očima slabých,“ píše americký neokonzervativec a připomíná, že „Evropa se nemohla stát supervelmocí, když její národy nebyly připraveny zkrátit rozpočtové programy na sociální pomoc ve prospěch programů vojenských“.
Ale pod optikou dopadů americké intervence v Iráku a neúspěchu „války proti terorismu“ v Afghánistánu se ztratilo zdravé jádro Kaganovy statě.
Evropané, sami neschopní po skončení studené války financovat ani vojenský sbor, jenž by dokázal vést operace na jejich vlastním kontinentě bez pomoci Američanů, přijali vývoj s jistým uspokojením. Diplomatická trpělivost je lepší než vojenská rozhodnost, usoudili, a navíc vyjde laciněji.
Evropan si oddychl, když po osmi letech zklamání z americké politiky spatřil mezi potenciálními kandidáty na nového amerického prezidenta Baracka Obamu. A začal do něho projektovat své představy o nové, lepší a spravedlivé Americe. „Pokud má Amerika přejít od kultury strachu ke kultuře naděje a stát se napříště nositelkou lepší perspektivy pro celý svět, bude muset její vůdce ztělesňovat americký sen: být moderní a zároveň vyzbrojený humanistickým náboženským poselstvím,“ napsal letos v lednu francouzský politolog Dominique Moisi.
Po takové mediální a ideové přípravě může Barack Obama přijet do Evropy skoro jak domů. Je si toho dobře vědom a chtěl by příznivou atmosféru maximálně zhodnotit. Asi nikoliv náhodou hodlal napodobit Johna F. Kennedyho z doby karibské krize a promluvit u berlínské Brandenburské brány, stylem „Jsem jedním z vás“. Řada německých politiků z toho nadšena moc nebyla a kancléřce Merkelové to přidalo na vráskách.
Ve Francii by mnozí už rádi natáhli Obamovi na schodech Elysejského paláce červený koberec. Ale prezident Sarkozy je zdrženlivější. Jeho poradci dávají najevo, že je připraven dobře spolupracovat i s Johnem McCainem.
Vezměme si poučení Evropské politiky bude při rozhovorech s kandidátem demokratů jistě zajímat, zda dodrží, v případě výhry, slib stáhnout americké vojáky z Iráku a zda nepodlehne hlasům volajícím v jeho straně k návratu k obchodním bariérám. Vyfotografovat se s Obamou bude mít snahu každý, neboť je osobností. Leč politici budou netrpělivě čekat především na kandidátovo kývnutí ve věci zachování volného trhu. Finančněekonomická krize za Atlantikem je momentálně vážnější než situace v Iráku, jehož stabilita se ve srovnání s minulostí mírně zlepšila.
Kandidát změny, nebo pokračovatel Bushova stylu, jak soudí Wall Street Journal? Evropa nebude zřejmě po první Obamově návštěvě moudřejší. Pan senátor prý miluje Ameriku takovou, jaká je, a takovou, jaká mu umožnila dospět tam, kde se nyní nachází. Možná by bylo dobré vzít si poučení právě z tohoto postřehu. A uvědomit si, že Obama není a nebude Evropanem a že přehnané naděje vkládané do jeho zvolení mohou jen dále prodloužit nešvar, jímž trpí Evropané - zapomínat na vlastní odpovědnosti vůči starému kontinentu. A kouzlo změny? Přestane působit od chvíle, kdy státník přijme první nepopulární opatření, doma nebo ve světě.
***
Evropan si oddychl, když spatřil mezi kandidáty na nového prezidenta USA Obamu. A začal do něho projektovat své představy o nové, lepší a spravedlivé Americe.
O autorovi| Zdeněk Müller filozof a arabista e-mail: zd.muller@wanadoo.fr
