Úterý 17. května 2022, svátek má Aneta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Obama, Woodward a jejich války

Česko

Legendární Bob Woodward vydal před pár dny knihu, která měla otřást Obamovou Amerikou. Přinášíme první českou recenzi

První zpráva o zákulisí Obamovy vlády. Kniha, kterou pět recenzentů The New York Times četlo simultánně (tak jak to dělá britský Guardian s Harry Potterem), kniha, ze které The Washington Post přetiskuje celý týden exkluzivní ukázky. Kniha, na kterou napjatě čekala nejen celá Severní Amerika. Sedmašedesátiletý Bob Woodward opět využil svých tajných a vysoce postavených zdrojů. Výsledkem je v pořadí pátá kniha série věnující se aktuálnímu válečnému snažení prezidenta Spojených států. Ale! Zatímco předcházející čtyři svazky (Bush at War, Plan of Attack, State of Denial a The War Within: A Secret White House History 2006–2008) se věnovaly Georgi W. Bushovi, Obama’s Wars je první Woodwardovou knihou, která se zabývá novou administrativou Baracka Husseina Obamy.

Bob Woodward je bezesporu slavnou i zajímavou osobností. Tento mnohaletý reportér deníku The Washington Post vstoupil spolu s kolegou Carlem Bernsteinem do světa žurnalistických celebrit v roce 1972 odhalením tzv. aféry Watergate, která vedla až k rezignaci tehdejšího prezidenta Richarda Nixona. Woodward spolu s Bernsteinem o okolnostech celého případu a o vlastním vyšetřování sepsali bestseller All the President’s Men (Všichni prezidentovi muži), který byl nedlouho poté zfilmován (Woodwarda zde hraje Robert Redford). Pověst novinářské hvězdy Woodwardovi pomáhá při jeho současné práci i psaní knih. Získává snadno přístup k exkluzivním rozhovorům s mocnými lidmi, kteří se mu mnohdy sami podbízejí, dostává se díky své síti kontaktů k tajným materiálům politického i vojenského charakteru a navštěvuje místa jiným zapovězená.

Pravda, šeptanda, manipulace Paradoxně tyto jeho silné stránky a výhody bývají často terčem kritiky. Využíváním tajných (často vůbec nejmenovaných zdrojů) znemožňuje jakoukoli verifikaci údajů. Existuje zde také otázka, jestli úniky těchto informací nesleduje jejich zdroj nějaké vlastní zájmy, přičemž Woodward (ať už vědomě, či nevědomě) tak slouží jako nástroj k jejich prosazení. Lze se setkat i s názory, že k těm, kteří Woodwardovi poskytují rozhovory, komentáře i údaje, je autor ve svých knihách z logiky věci milosrdnější. Naopak těm, kteří s ním odmítají ve větší míře komunikovat, dává lidově řečeno více zabrat. Jedná se tudíž o velmi účinnou metodu, jak lidi motivovat ke sdílení informací – ostatně žádnému jinému novináři nevěnuje Barack Obama hodinu času „mezi čtyřma očima“. Z etického hlediska je tento přístup přinejmenším sporný.

Právě z výše uvedených důvodů byly Obamovy války napjatě očekávané. Měly způsobit bouři na politické, vojenské i veřejné scéně, dostat na světlo utajované skutečnosti a přiblížit čtenářům pozadí amerického politického rozhodovacího procesu. Tyto naděje ovšem splnily jen zčásti, pokud vůbec.

Samotný název knihy, tedy množné číslo u slova válka, na první pohled v čtenáři vzbuzuje dojem, že bude pojednávat o dvou současných konfliktech v Afghánistánu (od roku 2001) a Iráku (od roku 2003). Woodward se ale ve svém díle zaměřuje čistě na první jmenovanou zemi, přičemž problém Iráku je zde zmiňován pouze okrajově. Do značné míry to koresponduje s vývojem obecného mínění v USA, které nyní považuje válku v Afghánistánu za mnohem problematičtější a náročnější než „pomalu se zlepšující“ situaci v Iráku. Woodward tak, ostatně stejně jako ve svých předchozích knihách, vychází vstříc aktuální poptávce americké veřejnosti.

Obamovy války ovšem neznamenají pouze horké a ozbrojené konflikty amerických vojáků v zámoří, nýbrž i malé soukromé bitvy prezidenta s jeho poradci, kolegy, novináři, veřejným míněním a především s velením armády. Právě rozpor mezi potřebami, vizemi, plány i zájmy Pentagonu a Bílého domu jsou ústředním tématem knihy.

Pokud v první knize Bushova válka čtenář zjistil, že Američané byli absolutně nepřipraveni na takto specifický druh konfliktu na druhé straně světa, kam v důsledku neprostupného terénu a absence moře je těžké se vůbec dopravit, tak nyní pozná, že se toho od té doby mnoho nezměnilo. Jak měl podle Woodwarda Obama při svém nástupu do prezidentského úřadu objevit, většina vojenských plánů patří ještě do období studené války, kdy hlavním protivníkem měla být silná konvenční armáda, nejlépe na přehledném terénu středovýchodní Evropy.

Například plán pro útok na Írán je ještě z doby prezidentství Jimmyho Cartera, kdy po devadesátidenním bombardování má dojít k vylodění podobnému v Normandii za druhé světové války. To samozřejmě vůbec nerespektuje současné reálie na Středním východě ani v americké armádě. Marně by prezident hledal i řešení v případě nouze u zemí typu Somálska či Jemenu, kde je v poslední době možné zaznamenat zvyšující se aktivitu islámských radikálů. Tyto skutečnosti výrazně ztěžují pozici prezidentovi, který nejenže nikdy nesloužil v armádě, což bývá u amerických prezidentů spíše výjimka, ale také bývá často (ne neprávem) označován za nezkušeného v mezinárodní politice a vojenských záležitostech. Z toho důvodu se Obama musí spoléhat na rady svých civilních i armádních poradců, které ovšem bývají mnohdy protichůdné, a to je také hlavní téma celé knihy. 42 kroků pro řidičák Válka, která měla původně za cíl po útocích z 11. září v New Yorku zničit teroristickou organizaci Al Kajda, jejíž centrum se nacházelo v tálibánském Afghánistánu, se v posledních letech začíná stále více projevovat jako neřešitelný problém. Teroristická sít není zničena. Místní ani světoví povstalečtí vůdci nejsou dopadeni. Ba co hůř: je zde především patrný nárůst bojovníků ultrakonzervativního Tálibánu. V roce 2003 byl jejich počet odhadován na 4000, zatímco v minulém roce to bylo již 25 000. Rovněž počet útoků na koaliční vojska se rapidně zvýšil, kdy v současnosti umírá na následky výbuchu EID (improvizované explozivní zařízení) 50 koaličních vojáků měsíčně, přičemž ještě v roce 2008 to bylo „pouhých“ osm.

O úspěchu operace Trvalá svoboda nelze mluvit ani v případě boje proti Al Kajdě. Její operační centrum, za předpokladu, že něco takového vůbec existuje, se pravděpodobně přestěhovalo do vládou nekontrolovaných oblastí Pákistánu. Nadto se z Al Kajdy stala spíše chiméra či pouhá zastřešující značka, která podle mnoha odborníků už ani žádnou organizační strukturu nemá, jen si některé teroristické buňky a skupinky při útocích propůjčují její jméno, ideologii a metody.

Klíč hledejte v Pákistánu Navíc už nestačí hledat jen podezřelé saúdské Araby, Somálce či Jemence, ale k Al Kajdě se stále více hlásí potomci imigrantů do zemí Západu s britskými, francouzskými či belgickými pasy. V Afghánistánu se tak nyní bojuje o to, aby zde v budoucnu nemohlo vzniknout bezpečné útočiště pro globální teroristickou síť, jak tomu bylo za vlády Tálibánu do roku 2001.

Na problémech současného Afghánistánu se podle Woodwarda politická i vojenská elita USA bez větších problémů shodne. Zaprvé se jedná o neefektivní byrokracií a korupcí oslabovanou vládu. Jen pro získání řidičského průkazu je třeba 42 úředních kroků, přičemž každý má potenciál k podstrčení úplatku. Zadruhé zemi tíží pěstování a vývoz opia, které poté přes Írán směřuje do Evropy a přes Tádžikistán do Ruska. Velká část zisků z prodeje drog jde do rukou lokálních warlordů i přímo Tálibánu. Třetí nejvýznamnější problém ale spočívá za hranicemi Afghánistánu, tedy v Pákistánu, jehož území v oblasti Vazíristánu a Balúčistánu poskytuje Tálibánu i jiným islámským militantům bezpečné útočiště. Tato nestabilní oblast způsobuje problémy nejen Afghánistánu a Pákistánu, ale i sousednímu Íránu, jehož východní provincie Sistán va Balúčistán je kvůli komunitě Balúčů hlavním centrem terorismu (nebo osvobozeneckého boje v závislosti na úhlu pohledu) v zemi.

Právě Pákistán se v knize najednou vynořuje jako největší problém veškerého amerického snažení a boje proti Tálibánu v oblasti (což se ukazuje i na napadání a současném zablokování amerických zásobovacích cest). Z řeči v knize zpovídaných a citovaných bezpečnostních odborníků i přímo v místě působících vojenských velitelů se ukazuje, že Pákistán, a zejména jeho tajná služba ISI, která pomáhala Tálibán zakládat, jej do jisté míry podporuje.

Kromě mnohaletých vazeb mezi čelními představiteli Tálibánu a ISI se na této skutečnosti podílí i historická obsese Pákistánu bezpečnostní hrozbou z Indie. Ta patří mezi hlavní investory do obnovy poničeného Afghánistánu, a Pákistán se tak obává spojení svých dvou sousedů proti němu samému. Oslabování proindické Karzáího vlády v Kábulu skrze spřízněný Tálibán se tak jeví jako vhodná taktika k obraně vůči mnohaletému hinduistickému nepříteli.

Problém Pákistánu rovněž spočívá v jeho vlastní nestabilitě a potenciální nebezpečnosti. Jeho slabá a problematicky legitimizovaná vláda, silná pozice armády a tajných služeb s nejasnou strukturou vedení a neschopnost plně kontrolovat vlastní území, které poskytuje útočiště náboženským radikálům, vedou tuto zemi příliš blízko k definici tzv. padlého státu (failed state). O to hůře, že země je jadernou mocností.

Tato kombinace činí z Pákistánu jednu z největších hrozeb světové bezpečnosti v současnosti. Přestože se o tom Woodward nezmiňuje, nelze tento stav nesrovnat s mnoholetou americkou negativní kampaní vůči Íránu. Ten se naopak od konce 80. let 20. století chová jako velice pragmatický aktér v mezinárodní politice, který má daleko do mesianistického fanatismu a touhy zničit svět pomocí atomových bomb, o něž má soustavně usilovat, jak bývá západní společnosti často předkládáno. To nestabilní, islámsky radikální a nukleárními zbraněmi vybavený Pákistán představuje hlavní bezpečnostní problém v regionu i za jeho hranicemi. Přesto se jedná o klíčového amerického spojence v oblasti, na jehož území je problematické útočit. Vojáci proti politikům Po definování problémů afghánské války se Woodward ve své knize věnuje čistě rozhodování na nejvyšších místech o výběru vhodné strategie k prosazení amerických zájmů v oblasti. Čtenář velice brzy pochopí, že se zde jedná o spor dvou táborů – armádních špiček a vládních politiků. Přestože hranice i členská základna obou skupin je místy nejasná a často se i prolíná, hlavní protichůdná tendence se projevuje zejména ve vyslání vojenských posil do Afghánistánu, respektive v jejich počtu.

Armádní zájem je zde reprezentovaný především generály Davidem Petraeusem a Stanleyem McCrystalem (McChrystal byl do svého nedávného odstoupení hlavním velitelem amerických sil v Afghánistánu. Po článku v magazínu Rolling Stone, kde si on i jeho podřízení stěžovali reportérovi na politiku současné administrativy vůči Afghánistánu, se „svobodně rozhodl“ odejít do výslužby). Armádním cílem je vojenské posílení celého kontingentu o co nejvíce mužů, aby tak došlo ke zvýšení protipovstalecké a protiteroristické činnosti.

Oproti tomu stojí zájem prezidenta Obamy, který má coby vrchní velitel ozbrojených sil rozhodovací pravomoc, a viceprezidenta Bidena na tom, aby se z Afghánistánu nestal druhý Vietnam, aby nebyl již příliš deficitní rozpočet ještě více vyčerpáván vojenskými výdaji a zbyly tak prostředky na domácí reformy, a především na tom, aby celá situace nebyla politickým hřbitovem pro oba vrchní představitele amerických demokratů, kteří se pravděpodobně budou v roce 2012 pokoušet o znovuzvolení.

Právě k poslednímu bodu lze přičíst i jistou osobní animozitu mezi generálem Petraeusem a prezidentem Obamou. O generálovi se totiž poslední dobou neoficiálně mluví jako o možném republikánském kandidátovi na prezidenta příštího volebního období. O to, že by si vypěstoval svého vlastního Eisenhowera, Obama ale jistě nestojí.

Prezident Obama je Woodwardem vykreslován coby uvědomělý státník, který naslouchá všem svým poradcům, ať už jsou jejich rady jakékoli, a na základě pečlivé rozvahy nakonec navrhne vlastní strategii pro další postup v Afghánistánu. Mezitím lze v dlouhé změti rozhovorů, jednání i neustálého omílání stejných postojů nalézt perličky v podobě pomluv mezi jednotlivými aktéry, které tak zpestřují jinak fádní obsah celé publikace. Čtenář se například dozví, že afghánský prezident Karzáí je maniodepresivní, že viceprezident Joe Biden řekl o Richardu Holbrookovi, zvláštním zmocněnci pro Afghánistán a Pákistán, že je to ten nejvíce egoistický parchant, jakého kdy potkal, že prezidentův poradce David Axelrod nechápe, jak může Obama věřit své rivalce z primárek Hillary Clintonové, nebo že asketa McChrystal spí v papundeklové krabici.

Krom toho je ale Woodwardova pátá válečná kniha ve většině detailním záznamem dlouhých diskusí byrokratů a politiků, handrkování o čísla a jejich interpretaci a demonstrací autorových schopností dostat se k nejmocnějším lidem USA i tajným materiálům. Čtivosti, překvapivosti či skandálnosti některých jeho dřívějších titulů kniha Obamovy války rozhodně nedosahuje.

***

BIBLIOGRAFIE

Bob Woodward

Obama’s Wars Vydalo nakladatelství Simon & Schuster, New York 2010. 464 stran.

Bush at War Vydalo nakladatelství Simon & Schuster, New York 2003. 416 stran.

Plan of Attack Vydalo nakladatelství Simon & Schuster New York 2004. 480 stran.

State of Denial Vydalo nakladatelství Simon & Schuster, New York 2007. 576 stran.

The War Within Vydalo nakladatelství Simon & Schuster, New York 2009. 512 stran.

Karzáí je maniodepresivní; Joe Biden řekl o Richardu Holbrookovi, že je to ten nejegoističtější parchant; David Axelrod nechápe, jak může Obama věřit Clintonové, a asketa McChrystal spí v papundeklové krabici

Animozita a osobní spory mezi prezidentem Obamou a vrchním velitelem Petraeusem jsou více než zřetelné. Po Petraeusovi pokukují republikáni – a Obama si určitě nechce vypěstovat svého vlastního Eisenhowera.

O autorovi| JOSEF KRAUS, politolog Autor, člen Centra pro bezpečnostní a strategická studia, je interním doktorandem politologie na FSV MU v Brně.

Autor:

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...