Stojíte uprostřed Harlemu a pozorujete se v zrcadle. Máte sto třicet kilo a šestnáct let. Několikrát vás znásilnil vlastní taťka, takže jste teď těhotná, jedno dítě s Downovým syndromem už máte. Zbytek života se z vás snaží vytlouct vaše perverzní sadistická máma. Učitelkám je ukradené, že neumíte napsat správně ani vlastní jméno. Není živé duše, která by o vás stála, navíc máte AIDS. A mimochodem, jste úplně černá.
O dívce, které v kruté ironii říkají Precious, tedy Zlatíčko (viz foto), nejdříve vyšel v USA bestseller zvaný Push. Napůl ve verších, napůl ve slangu ho sepsala americká básnířka Sapphire, která použila úděsné historky, jež jí coby učitelce vyprávěly dívky z nápravné školy. Tento měsíc jde do amerických kin jeho filmová podoba.
Na festivalech zatím Precious zvedá diváky ze židlí, v Sundance vyhrál film tři hlavní ceny, stejně tak v Torontu a v Cannes filmu diváci vstoje tleskali patnáct minut.
Pozoruhodně mnoho tvůrců tohoto filmu se vyznalo z násilí, které na nich v mládí páchala vlastní rodina.
Režisér a producent filmu Lee Daniels začal mluvit o své homosexualitě, kterou neakceptovala ani jeho černá komunita, ani jeho otec, ani jeho bratr, který navíc zavrhl své dvě děti, a Daniels je tedy adoptoval. (Padesátiletý režisér si v Cannes podmanil obecenstvo na galavečeru hned svou první větou: „I’m a little homo, I’m a little Euro and I’m a little ghetto.“) Když film v první sestřihané verzi viděla Oprah Winfrey, okamžitě se ho ujala a svou slávou tlačí Precious vpřed. Mimo jiné proto, že byla sama v dětství zneužívána, v devíti letech znásilňována strýcem a bratrancem a ve čtrnácti letech porodila syna, který krátce nato zemřel. Druhý z producentů, rovněž Afroameričan a jeden z nejbohatších mužů Hollywoodu, Tyler Perry, se při rozhovoru o filmu vyznal z toho, že i jeho vlastní otec mlátil hlava nehlava a psychicky trýznil, a zdůraznil, že svým otcem, který nadále Perryho matku fyzicky týrá, pohrdá. A nakonec Mo‘Nique, slavná afroamerická komička, která v Precious hraje nestvůrnou matku, roli vzala také proto, že když jí bylo sedm, zneužíval ji vlastní bratr. Jediným, kdo překypuje smíchem a radostí ze života, je představitelka hlavní role, šestadvacetiletá neherečka, studentka psychologie a zároveň recepční, absolutně spokojená dáma barokních rozměrů Gabourey Sidibeová.
Brutalitu v chudých afroamerických rodinách popisují stohy knih i kilometry filmů, Toni Morrisonová za ni dostala Nobelovu cenu za literaturu, všichni znají Barvu nachu, Pravidla moštárny nebo Nebezpečné myšlenky. Přesto je film Precious v něčem jiný. Během jeho natáčení se prezidentem USA stal Barack Obama. Poprvé v dějinách Západu je nejmocnějším člověkem někdo, kdo není bílý. V USA se pomalu rozšířilo sousloví „Obamovy děti“. Jsou to úspěšné afroamerické děti a teenageři, kteří – i kdyby z nuzného prostředí – stoupají do elitních škol a jejich možnosti jsou nekonečné. Obama dodal Afroameričanům sebevědomí proniknout na vrchol, aniž by museli přijmout „bělošské“ mimikry. Už neplatí, že „ty se musíš učit mnohem lépe než ostatní, protože si černý“.
O rok později tu máme film, který je podivuhodnou ozvěnou Obamova efektu v umění. Lee Daniels si mohl dovolit natočit a světu ukázat problémy své minority a přímo před diváky v Cannes vyprat špinavé prádlo Afroameričanů. Ukázat, co si „naši lidé“ umí dělat sobě navzájem, chce větší sebevědomí než natáčet, jak chudý černoch svou pílí ke štěstí přišel. V Precious rasismus je, ale jde o tzv. kolorismus, diskriminaci na základě odstínu pleti, které se na sobě dopouštějí sami Afroameričané. A vlastně i právě proto mu mohou vstoje aplaudovat lidé na druhé straně Atlantiku. Precious není film o barvě, ale o zlobě a krutosti, s jehož obětí se může ztotožnit každý. Jak říká Lee Daniels: „Díky Obamovi je dnes OK být černý. Nemusím lhát.“ I Precious je Obamovo dítě.
O autorovi| nora grundová, autorka je redaktorkou Pátku
