V čele české vlády sice zůstával komunista František Pitra, ale mezi dalšími členy narážíme na osobnosti, jež pak v české politice zakotvily. S některými z nich – Bedřichem Moldanem, Pavlem Klenerem, Dagmar Burešovou – se v té či oné souvislosti setkáváme dodnes. OF na tuto vládu reagovalo jiným stylem než na federální: je to vstřícný krok, ale proporčně ještě neodpovídá situaci, musí se doladit.
Na tiskové besedě Občanské fórum představilo čtyři z osmi nově jmenovaných ministrů coby „své lidi“, coby osobnosti, za kterými stojí. Na úrovni české vlády tak OF začalo ukazovat, jak se učí reálpolitiku: neříkat paušální a radikální ne, ale ukázat, kdo přijatelný je a kdo není.
Občanské fórum požadovalo, aby polovina ministrů v české vládě byla vybrána z občanů bez politické příslušnosti a polovina z řad členů politických stran. To už byl dosti cílevědomý krok. Polovina nestraníků totiž znamenala nejenom nečlenů KSČ, ale i nečlenů strany lidové a socialistické.
Ano, OF nadále spolupracovalo s lidovci i socialisty, nadále je využívalo jako protiváhu KSČ, ale do „své poloviny“ vlády je pouštět nechtělo. Ať si to lidovci a socialisté vybojují s komunisty na své polovině, tak nějak by se to dalo říci. Ať už se to někomu líbilo, či nelíbilo, byly to první kroky Občanského fóra v reálpolitice.
