PARDUBICE Legendární. Nestárnoucí. A nezničitelný. Sedmapadesátiletý žokej Josef Váňa, rekordman Velké pardubické se šesti vítězstvími i třiadvaceti starty, nechce chybět ani při jubilejním 120. ročníku. „Pojedu, jen mě nesmí nic bolet,“ říká.
* LN Uzrávalo ve vás rozhodnutí opět se postavit na start Velké dlouho?
- Měl jsem to v hlavě už v lednu. Můj kůň Welldancer byl po loňském zranění zdravý, začal jsem na to myslet jako na novou výzvu.
* LN Takže skutečnost, že Welldancer v sobotu v Pardubicích s vámi v sedle nepřesvědčil, je pro vás zřejmě hořkým zklamáním...
- Trochu ano, byť se ještě může dát dohromady. Zatím to ale vypadá na Tiumena, s nímž bych obhajoval. Tedy pokud mi ho majitel půjčí... Na Welldancera jsem se těšil, v tréninku je lepší než třeba Sixteen, dost to nechápu. Jsem jeho majitel a chtěl jsem jet Velkou na koni, který mi říká pane. To abych si nemusel vyčítat, že jsem něco zkazil nebo někoho připravil o peníze.
* LN Napadá vás nějaká příčina, proč Welldancer nyní nepotvrdil práci z tréninku?
- Možná byl zahleněný, ale to člověk tak rychle nepozná. Začal línat, to je špatné období, kdy je organismus nejvíc namáhaný tím, aby kůň přelínal. Takže může být za dva tři týdny úplně jiný.
* LN V každém případě se ale na další Velkou těšíte?
- Času na to taky pro zmíněné starosti moc není, ale těším se. Jen mě do té doby nesmí nic začít bolet.
* LN V minulosti jste říkával, že až jednou pojedete Velkou proti synovi, předáte mu žezlo. Jenže už jste proti sobě jeli třikrát!
- No vidíte, a vydržel jsem to! (smích) Nějak jsem tam pořád byl, koníci, které jsem jel, vypadali dobře. A loňský úspěch mě znovu nabudil, takže jsem na sobě začal mnohem víc dřít. Myslím, že teď mám fyzičku lepší než v minulosti. Taky proto, že jsme si s Pepčou pořídili kola a proháníme se po okolí našich stájí. Neříkám, že na kole není Pepča lepší, ale v plavání na delší vzdálenosti ho nezřídka porážím. Cítím se dobře, tak proč to při Velké znovu nezkusit?
* LN Motivuje vás možná, že nejstarším vítězem Velké je Vladimír Hejmovský, který ji v roce 1951 ovládl v devětapadesáti letech? Třeba se naskytne šance překonat i tento rekord...
- To nééé... (smích) Takhle o tom fakt nepřemýšlím. Zkrátka si nechci připustit svoje roky. Přestože občas mívám doma peklo.
* LN Peklo? Vaše choť vás přece v posledních letech podporuje, hovoří o vaší výjimečnosti...
- Jenže stejně mi občas hodí na talíř, že bych toho mohl nechat. Chápu ji - ona ví, že dřu, že na to mám, ale co kdyby se mi něco stalo? Bojí se o mě, stejně jako toho, že by na všechno zůstala sama.
* LN Nežene vás dopředu také skutečnost, že v českém turfu ubývá kvalitních jezdců?
- Pozor, špička je na vysoké úrovni, Pepík Bartoš, náš Pepča, Jarda Myška a další by se neztratili ani v Anglii. Mladíci možná mají motivaci, ale průměrná výška populace roste a hodně lidí nebaví shazovat, překonávat překážky s tím spojené.
* LN Z Pardubic odjíždíte s žokejem Bartošem a synem na nedělní dostihy do Merana. Vedete vpravdě kočovný život...
- Tak je to každý víkend. Jsme na to zvyklí, dvě noci nespím, ale v pondělí dopoledne sedlám koně při tréninku a jsem fit.
* LN Když se pak dostanete k pořádnému spánku, zdá se vám něco?
- Zdá. Většinou je to o tom, že chci něco dokázat, ale kvůli nějakým překážkám to nejde. Někdy je to hrůzostrašné, nechci o tom mluvit.
