Před 150 lety zemřel Alexander Humboldt, německý přírodovědec
Jaký to muž! Znám ho již tak dlouho, a přece nad ním znovu žasnu. Tak svého přítele hodnotil Johann Wolfgang Goethe.
Alexander Humboldt pocházel ze starobylého šlechtického rodu (jeho starší bratr Wilhelm, později vynikající duchovědec, založil roku 1810 dnešní Humboldtovu univerzitu v Berlíně).
Alexander, jsa rozsáhle jazykově a přírodovědně vzdělán, začal pracovat jako báňský inženýr (zkonstruoval nezhasitelnou lampu a respirátor pro práci v dolech). Po matčině smrti (1796) se díky dědictví mohl věnovat svému koníčku. Tím bylo skrze „bohatost života v celé jeho šíři poznati věčnou harmonii přírody“.
V letech 1799 až 1804 podnikl s francouzským cestovatelem Aimém Bonplandem výpravu do Jižní Ameriky.
Pozorovali souhvězdí a oblohu, přistáli na Kanárských ostrovech a vystoupili na Pico de Teide (3718 m n. m.). Ve Venezuele podnikli plavby po Orinoku a Amazonce, ... tři měsíce na Kubě, návštěva Kolumbie, Ekvádoru a Peru, dlouhý, strašný pobyt v Mexiku a pak přes Havanu a Severní Ameriku návrat domů.
Historik zeměpisu výpravu zhodnotil takříkajíc jedním dechem: „Vodu a zemi, oblohu, hory, mraky, sníh a déšť, malá a velká zvířata, lidi i podnebí, to vše Humboldt v těchto pěti letech den za dnem bez ohledu na nemoc a nebezpečí pozoroval a popisoval; na základě širokého vzdělání a příslovečné paměti srovnával své dojmy a pozorování s dojmy a pozorováními dřívějších badatelů v jiných dílech světa, činil závěry, souhrny, domněnky a zjednával důkazy - krátce každý okamžik této cesty zasazoval a zařazoval jako kámen ke kameni do vědomostí a znalostí lidí, stanovil úkoly a ukázal na problémy pro celá příští desítiletí.“
Připomeňme alespoň dvě události. V listopadu roku 1799 ve venezuelském přístavu Cumaná pozorovali meteorický roj Leonidy: „Tisíce bolidů a létavic padalo po čtyři hodiny...“
V červnu 1802 zase oba cestovatelé podnikli výstup na Chimborazzo (nejvyšší horu Ekvádoru): „Začalo nám nyní postupně být špatně. Nutkání ke zvracení bylo spojeno s určitou mdlobou a bylo daleko obtížnější než nesnáz dýchati. Také nám krvácely dásně a rty. Rovněž oční spojivka u všech naběhla krví...“ Dosáhli tehdy rekordní výšky 5759 m, další výstup jim uzavřela nepřekročitelná rokle.
Po návratu Humboldt v Paříži vydal spis „Cesta do rovníkových oblastí Nového kontinentu vykonaná v letech 1799-1804 Alexanderem von Humboldtem a Aimém Bonplandem“, celkem 30 výpravně ilustrovaných svazků. Popsal 3600 druhů rostlin, astronomicky zaměřil 2800 míst. Lokalizoval magnetický rovník, objevil elektrického úhoře či výtečnou hnojivost guána... Položil základy vulkanologie, geofyziky, geobotaniky, orografie (horopisu), klimatologie (kde i zavedl koncepci izoterem).
V Berlíně sepsal myšlenkově závažný pětisvazkový Kosmos: Nástin popisu fyzického světa. Tušením souvislostí mezi klimatem, půdou, flórou a faunou se stal jedním ze zakladatelů ekologie. Chápání planety jako velkého celku ho vedlo ke ztotožňování klimatu s jednotící globální silou a k uznání společné evoluce a existence organismů, klimatu a zemské kůry, což jsou představy blízké dnešní hypotéze Země coby živoucí planety (Gaia).
„Jakkoli názory a číslice, jichž jest v něm přehojně, budou opraveny a nahrazeny výsledky nových výzkumů, nepozbude obraz vesmíru v něm geniálně nastíněný pelu zajímavosti a mladí přírodozpytci, nelpící toliko na detailech, rádi sáhnou po Humboldtovu Kosmu, aby z něho čerpali poučení.“ Alexander Humboldt zemřel 6. května 1859 v Berlíně ve věku nedožitých devadesáti let.
