Co udržuje prezidentské naděje Jiřího Dienstbiera při životě? Komunisté zaměřují své úsilí na to, aby z první volby nevzešel vítěz. Pak teprve mohou přinutit sociální demokraty, aby s nimi jednali o opravdu přijatelném kandidátovi.
Připomeňme, že (neúplný) seznam lidí, kteří se před minulými volbami nechali namočit v prezidentském angažmá, není krátký: lákáni s pány na led byli Jaroslav Bureš, Otakar Motejl, Martin Potůček, Václav Grulich, Jaroslava Moserová, akademici Ivan Wilhelm, Pavel Klener a Helena Illnerová, Pavel Rychetský a diplomat Jaroslav Šedivý. Těm všem sliboval podporu někdo, kdo si to pak rozmyslel - a místo ní byli někteří z naivních odvážlivců odměněni diskreditačními odhaleními v novinách. S největším rozběhem si nakonec natloukli Jan Sokol a Miloš Zeman. Ta řada obětí by vydala na nějaké nové Maroldovo panorama bitvy u Lipan.
Za to nemůže jen neschopnost lídrů a síla komunistů, ale také volební pravidla, jež vyžadují velmi vysokou většinu volitelů. Nestálo by za to přemýšlet o jejich změně? Systém, v němž jsou dlouhodobě deklarovaní kandidáti určeni k obětování v prvním kole, a teprve pak se narychlo, tajně a chaoticky jedná o kandidátech se skutečnými šancemi, se totiž nezdá účelný.
Čtěte „Dienstbier se...“ na str. 1 a 2
