KALENDÁŘ VĚDECKÝCH OSOBNOSTÍ A OBJEVŮ
Talk softly - ne tak zhurta! bránil se někdy počátkem roku 1918 v Británii působící novozélandský fyzik Ernest Rutherford, když mu členové jedné vojenské komise vytýkali pozdní příchod na jednání o způsobech obrany proti nepřátelským ponorkám. „Já mám na starosti důležitější věci... Dělám zrovna experimenty, které dávají naději, že člověk může rozbít atom. Jestli se to podaří, pak to bude důležitější než celá ta vaše válka!“ Co vedlo významného badatele v oboru radioaktivity, objevitele protonu a atomového jádra, laureáta Nobelovy ceny, k tak razantnímu prohlášení?
Zatímco kolem zuřila první světová válka, pan profesor ve své manchesterské laboratoři začal zkoušet, co se stane, když rychle letící částice alfa (to je jádro hélia - dva protony a dva neutrony - uvolňované při radioaktivním rozpadu velmi těžkých prvků) čelně narazí do jádra jiného atomu, mimo jiné kyslíku a dusíku. Rozbije se zasažený atom, nebo se jenom odpálí, jako když se srazí dvě kulečníkové koule? Když ozařoval dusík, zjistil, že přitom vznikají protony. „Jsou to jistě trefená jádra vodíku z všudypřítomné vodní páry,“ usoudil Rutherford a terčový dusík pečlivě vysušil. Protony však vznikaly dál. Proto plyn ještě pečlivě přefiltroval, aby odstranil všechny mikročástice prachu, které by rovněž mohly obsahovat vodík. Ani to nepomohlo.
Nakonec mu nezbylo než uznat, že zdrojem oněch nevysvětlitelných protonů je sám ozařovaný dusík... Když pak změřil délku stopy tohoto dusíku ve Wilsonově mlžné komoře (ta zobrazuje dráhy letících mikročástic ve stylu letadel, která ve velkých výškách vytvářejí bílou stopu sražených par), nemohl se dopočítat. Stopa byla kratší, než vyplývalo z teorie!
Připomínala spíš dráhu stejným způsobem odraženého kyslíku, ten má stopu kratší, poněvadž má těžší jádro. To se stalo 9. listopadu 1917.
Po pečlivém prověření (velký objev hrozí úměrně velkou blamáží) pak v červnu 1919 Rutherford v práci nazvané Nepravidelný jev v dusíku popisuje první uměle realizovanou jadernou reakci na světě:
Dusík zasažený částicí alfa dává kyslík a proton. (Dnes víme, že mezistupněm přeměny dusíku na kyslík je krátkodobě radioaktivní izotop fluoru, který Rutherford nezachytil. Tento umělý radionuklid s poločasem 110 minut se nyní běžně vyrábí v urychlovačích a po zabudování do vhodné sloučeniny, třeba cukru glukózy, se používá v moderní lékařské diagnostice.)
Namísto jaderného kulečníku tedy Rutherford zahrál fanfáru všem dávným alchymistům, pokoušejících se o transmutaci prvků.
Dnes se například umělé radioizotopy zlata používají k ozařování nádorů a jaderné elektrárny jsou (po elektrárnách spalujících fosilní paliva) druhým nejvýznamnější zdrojem průmyslové energie.
Vskutku: zdá se, že Rutherford si nefandil.
