Dva argonauti, poutníci ducha a znalci zaprášených silnic i postranních cestiček, Ukrajinec Jurij Andruchovyč a Polák Andrzej Stasiuk nás ve své společné knížce Moje Evropa berou na cestu do nitra neprobádaného, překvapivého kontinentu, totiž do střední Evropy.
Oba autoři už v českých krajích zdomácněli, připomeňme alespoň Andruchovyčův provokativní, sebeironický příběh Rekreace aneb Slavnost Vzkříšeného ducha (Knihovna Listů, 2006) ve kterém uplatnil to, co ho od jeho přítele, generačního druha a „souspisovatele“ Stasiuka tolik odlišuje: je to burlesknost, určité dryáčnictví, tam, kde je Stasiuk uměřený a vážný, Andruchovyč se chechtá a pábí a libuje si ve zdánlivých pokleslostech. V podobné poloze ho lze zastihnout i ve velkoryse vypravené antologii ukrajinských spisovatelů Expres Ukrajina (2008), kterou sestavila a přeložila Rita Kindlerová.
Andruchovyč i Stasiuk, dnes cenění a v mnoha překladech vydávaní klasici, v časech železné opony začínali v různých undergroundových partičkách.
Tou dobrodružnou dobou nás provádí Stasiuk ve svém (nanejvýš zábavném) životopisném eseji Jak jsem se stal spisovatelem (česky 2004). Sám patřil k pacifistům, miloval hudbu a režim atakoval už svou svobodomyslnou existencí, a tak není divu, že jeho služba v polské armádě skončila tvrdým kriminálem. Naproti tomu Jurij Andruchovyč, který podrýval Sovětský svaz v klaunské masce, je zakládajícím členem skupiny Bu-Ba-Bu čili Burleska Balahan-Bufonada (burleskafraška-bufonáda) a právě tohle „hnutí bubabistů“, které se spíše než v undergroundové vážnosti a pochmurnosti vyžívalo v nejrůznějších dada hříčkách, je dnes ukrajinskými literáty považováno za zakladatelské. Krajina skrytého násilí Ve Středovýchodní revizi, což je ve společné knize Moje Evropa název Andruchovyčova partu, se ocitáme na výpravě proti proudu uplývajícího času. Andruchovyč tu ze snů a vzpomínek rekonstruuje příběh své rodiny, nakukujeme mu přes rameno a hledíme – do trosek. Vyvstávají tu zapomenutá městečka a vesnice zapomenutého světa, jakéhosi „secondhandu“ té již popsané a prozkoumané blahobytné západní Evropy.
„Větší část tohoto světa byla v ruinách již v okamžiku mého narození, pamatuji si ještě na ty divné, převážně shrbené staré muže a ženy, kteří kleli po haličsku a oblékali se tak, jako by vyšli uvítat arcivévodu Františka Ferdinanda. Jak se jim podařilo ten oděv uchovat? Přes všechny čistky, domovní prohlídky, deportace, znárodňování?“ Násilí je v Andruchovyčově krajině přítomno neustále. Je to paměťová stopa, vzpomínka snad všech obyvatel Haliče. Lidé zde byli krutě mleti fašismem i komunismem, násilí tu připomíná snad draka z bajek, který podrápal zdi vesnických kostelíků a vryl čáru strachu do každého z místních. „Přebývaní mezi Rusy a Němci – dějinný osud střední Evropy, středoevropský strach historicky kolísá mezi dvěma obavami: Němci jdou, Rusové jdou. Středoevropská smrt – je smrt vězeňská nebo táborová, Massenmord, začistka.“ Zasněný kočovník Andrzej Stasiuk se v Lodním deníku nevydává na cestu jen ve své mysli a jen časem. Ne, Stasiuk je automobilista a chodec, zasněně kráčející tu po tržištích zapadlých městeček, zevlující někde v Czarném, Nieznajowě, Radocyně, Dlugém... anebo v podobných místech na Slovensku či v Maďarsku. Stasiuk cestuje bez průvodce, zdá se, že bez pevného cíle, noří se do své střední Evropy jako do mozaiky mikropříběhů, zajímají ho vodní toky, téměř neschůdné horské průsmyky, stejně jako třeba „slumy za Kežmarokem“. Jeho zvědavost samozřejmě vzbuzují i místa (zase to násilí!), odkud život vyprchal.
„Civilizovaný člověk si zvykl, že všechno je popsané, opatřené šipkou a s troškou průpravy se může po světě pohybovat jako po flughafenu ve Frankfurtu, ale co si počít s podivnými ostrovy, kde bydleli lidé a kde dnes zakrývá tráva obrysy jejich domů? Když do těchhle končin vezmu západního člověka a snažím se mu vysvětlit, že prochází vsí, nemůže uvěřit, že vyprávím příběh starý padesát, a ne pět set let.“
Lodní deník je skutečně deníkem, je to Stasiukova samomluva, tříšť úvah a pozorování stopaře, který se chce dopátrat toho, jak a čím je „jeho“ Evropa odlišná od západní Evropy. A na pomoc si bere fotografického génia Andrého Kertésze a někde v autě nebo snad v torbě má spisy Emila Ciorana, Danila Kiše a Bruna Schulze.
V knize označované jako „filozofující cestopis“ Cestou do Babadagu (česky 2008), která na Mojí Evropu navazuje, popisuje Stasiuk putování po Albánii, Černé Hoře, Moldávii a Rumunsku. A dost možná se mu tuhle Evropu podařilo zachytit včas. Než se totiž stane kopií, levnější kopií té Evropy západní.
***
Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk: Moje Evropa
Přeložil Tomáš Vašut Periplum, 2009
Lodní deník je skutečně deníkem, je to Stasiukova samomluva, tříšť úvah a pozorování stopaře, který se chce dopátrat toho, jak a čím je „jeho“ Evropa odlišná od západní Evropy. Na pomoc si bere fotografie Andrého Kertésze.
